Výročí

Pětadvacátáho března jsem nastoupil do letadla, jež mě doletělo do Moskvy. Několik desítek tisíc vydeklarovaných dolarů a letenka v kapse, k tomu roční kontrakt na cestu, o jejíž smysluplnosti jsem měl do poslední chvilky valné pochybnosti. Dělám správně, že se vzdaluji? Co vím o práci, která mě čeká? Zvládnu to vůbec? Mladý idiot, který si a se chce vyzkoušet, přiznávám.

O tři hodiny později mě Pléša vyzvedl na letišti, odjeli jsme spolu do Českého domu a na umakartovém nábytku do plastových sklenic nalili vodku, aby nám předávka šla od ruky. Pád do naprostého neznáma, jenž se měl dále prohloubit přeletem na severní Kavkaz o pár dní později, kde se Riži cestou z letiště Pléšy vyptával, co jsem zač a proč tak blbě vypadám.

Pamatuji si trans prvních dní, kdy jsem nechápal vůbec nic, jen se snažil tvářit, že všemu rozumím a chovat se, jak prý se má. Razítko v pasu jsem díky předpůlnočnímu přistání na šeremetěvském letišti získal až šestadvacátého, což mi následně přivodilo nemalé problémy. Tak jsi tu od pět-a nebo šest-a, to zní podezřele, opakovali mi do nekonečna ingušští fízlové. Hodný a zlý.

Před třinácti lety jsem vkročil do naprosto neznámého světa s úmyslem jen si tak trochu vyzkoušet. Jsem v něm pořád. Menší pako (doufám), životem nějak poučen, ba vyučen, dá-li se tak slušně pojmenovat, vcelku profesionál v branži, ve které je nezřídka o profesionály nouze. Mnoho jsem se naučil i mnoho ztratil, leč vše, čím jsem byl, byl jsem rád. Jinak to asi nemá smysl. The road not taken.