Ne tvá válka

Pamatuji si, kdy jsem Okean Elzy slyšel poprvé. Bílý Nissan Patrol s modrými písmeny na cestě z Nazraně do Vladikavkazu. Každodenní shuttle, který měl nepravidelně měnit trasu, aby na nás někdo zpozabuku nevyskočil, i když by bývalo bylo vcelku snadné, protože možnosti byly jen dvě. Přes Beslan nebo Čermen. Ráno do Nazraně a většinu večerů zpět.

Než konvoj vyrazil na cestu, služebně mladší se rychle snažili vymyslet, s kým si sednout do auta, kde bude větší bžunda. Na mě se většinou cestou do Vladiku čekalo, protože práce bylo příliš a dny byly krátké, ale pokud jsem náhodou měl hotovo dřív než ostatní, vybíral jsem dle řidiče. Všichni prima chlapíci a každý svůj. Gena byl strašlivě upovídaný. Serjoga měl příšerný hudební vkus a nově instalovaný MP3 přehrávač v autě, který dával na odiv tak, že nebylo nic slyšet. Magomed neříkal nic, jen se těšil, až zastaví a dá si cigáro. Amerchan rád vyprávěl vtipy, kterým nikdo nerozuměl. Saša zas ulétával na popisu výhod různě zahnutých a připnutých třímetrových HF antén.

Březnový večer před jedenácti lety měl volant i muziku pod kontrolou Saša Kuks. Jeli jsme čermenskou trasou a na kopcích kolem bylo stále hodně sněhu. V autě ticho, pár z nás bylo znaveno po celodenním běhání po uprchlickém táboře, každý dumal o svém a kochal se od zapadajícího slunce oranžovými horami. Já přemítal i o tom, jak se mi zas, nikoli bez vlastní viny, sype osobní život. A Saša pustil Холодно z čerstvě vydané desky Tvій формат. Na prstech jedné ruky spočítám, kolikrát v životě hudba zapadla přesně do momentální nálady.

Proč to tu píšu? Dnes zveřejnili Vakarčuk a spol. nový klip s názvem „Не твоя війна.” Je to sice pořád stejné, ale i pořád dobré, přijde mi. Tak se dělím. Vakarčuk s písní poslal i svůj vzkaz: “Hlavní bitva je v každém z nás, v naší společnosti. ‘Tvá válka’ je válka s vlastními komplexy, strachem změnit cokoli kolem sebe, přestat se vymlouvat na kohosi a cosi, a vzít situaci do vlastních rukou.” A nejde jen o to, že je na Ukrajině válka.

Dánsko

Objevil jsem se po pět a půl roce. Jízdenku na metro jsem ve čtvrtek ráno na letišti koupil anglicky, protože jsem si příliš nevěřil, že dánština bude fungovat, když jsem tolik let pořádně nepoužil. V sobotu už jsem si vyprávěl vtipy s farmářema na jihu Dánska a všichni jsme se divili, že bez problémů rozumím jejich silnému dialektu. Data na hard disk jsou stále dostupná, hurá.

Celá devadesátá léta jsem v Dánsku býval několikrát do roka, z velké části abych si prodloužil rok života na dánském gymplu, který na dlouho ovlivnil, kdo jsem. Než přišly další roky více jak dekádu poté, kdy mě jiná zahraničí opakovaně donutila a stále nutí dokola přehodnocovat, co je a není důležité. A teď se tu zas divím, jak se v Dánsku cítím neuvěřitelně dobře.

Kosmonauti

Před třinácti lety jsme jeli na výlet do čegemské soutěsky. Ve zlaté („šampaňská“ není barva) čtyřdvéřové Nivě. Ruští dopraváci si na blokpostech GIBDD (gosudarstvěnnaja inspekcija bezopasnosti dorožnogo dviženija) krátili sychravé ráno buzerací projíždějících a naše fáro s nul-šestkovým okresem na dálku hlásalo, že bude na kom si smlsnout. Ingušská nul-šestka a čečenská pětadevadesátka byly po celém Kavkazu známé tím, že jsou řidiči buď netrpěliví nebo mají pocit viny, což většinou znamenalo rychlý, bezbolestný úplatek. O to více jsme si užívali zmatení natěšeného obtloustlého gajíšníka („dopravák“ dle původní zkratky GAI – gosudarstvěnnaja avtoispekcija), když se ze zlatého korábu vynořily čtyři evropské hlavy a popřály vše nejlepší ke Dni kosmonautů.

Dnes si, koukám, Gagarina nikdo příliš nepřipomíná. Možná proto, že sovětská výročí získala díky středověkým praktikám současného ruského prezidenta zvláštní pachuť. A stovku kilometrů na sever zuří válka, která se nedávno posunula do další země v regionu a ve které též stále více převládají středověké praktiky. A v USA se půldruhého roku do voleb začínají hlásit kandidáti o Barackovo místo. A keňské úřady populisticky rozkřikují, že zavřou největší uprchlický tábor na světě. A Turecko odvolalo svého velvyslance ze Svatého moře kvúli Františkově zmínce o genocidě. A Ibrahim mi ráno cestou na Ministrerstvo vnitra hlásil, že Real Madrid už je jen dva body za Barcelonou.

Vše nejlepší ke Dni kosmonautiky, přátelé.

Stěhování

Třetí stěhování během deseti měsíců. Amy je doma, na Filipínách, takže tentokrát musím balit sám. Chronická ospalost nepomáhá, ani to, že mi Jennifer kamsi poschovávala věci. Chce to jít dnes brzy spát a ráno se do toho pustit. Obětovat sobotní ranní rituál s chodítkem a saunou. A koupit hodně velkých igelitových pytlů, aby se vše lépe skládalo. I tak si pořád myslím, že i návštěva zubaře je lepší než balení.

Na večeři

„Ty jsi z Norska?“ zeptala se mě náměstkyně ministra zahraničních věcí.
„Ne, já jsem ze země, ve které president zakázal Vašemu velvyslanci přístup na Hrad.“
„Velvyslanec Schapiro je ale opravdu skvělý člověk,“ řekla na to paní velvyslankyně.
„Když se s ním náš president nechce stýkat, nepochybuji o tom, že velvyslanec Schapiro je opravdu skvělý.“

Welcome home, girls

Nelze nemít radost z toho, že jsou holky na svobodě.

V březnu 2013 se veřejná debata rozdělila na dva hlavní tábory – první káral „proč tam lezly, ...“, za tři tečky si dosaďme jakoukoli nadávku, a druhý hrdě hlásil, že v Pákistánu též byl a je to tam všechno velmi bezpečné. Na rozdíl například od jízdy autem po českých dálnicích. O dva roky později zůstal jen tábor první. Ne že by se nenašlo dost rozumných a soucítících lidí, jen nejsou pro nedostatek hlouposti a extremismu slyšet stejně silně jako táborníci. Není mi ku podivu při pohledu na směs hloupostí, jež na též téma během posledních pár dní chrlily naše sdělovací prostředky.

Souhlasím s Terezou, že není třeba se pídit, jak k propuštění holek došlo, a existuje pro to spousta důvodů. Jen se přiznám, že mě baví mít pocit, že mi spousta kusých informací zapadá do relativně přehledného celku. Tuším víc než vy, he, ale nebudeme se v tom rýpat, protože v podobných situacích raději ani nenaznačovat.

Jeden ze vcelku známých střípků mi přijde spiklenecky zábavný. Tureckou organizaci IHH znám a potkávám déle než desetiletí a kdo se zajímá, může si dohledat, jak se měnil její modus operandi a rostl její význam spolu s významem jejího hlavního patrona. Můj přidrzlý úsměv pramení z toho, že se v dominantně sionistickém (anti-Arabském) Česku na pár dní stala hrdinou organizace, jež se světově proslavila poté, kdy se její aktivisté vrhli s tyčemi a noži na izraelské vojáky na palubě lodi Mavi Marmara v květnu 2010.

Nemění nic na tom, že nelze nemít radost z toho, že jsou holky na svobodě a přát jim hodně štěstí, trpělivosti a síly. Welcome home, girls.