Nemám iluze a je mi jasné, že už starořečtí olympijští sportovci nebyli žádní mazlíčti a že různá sportování byla odjakživa primárně soutěží o peníze či moc, v lepčím případě obé. I představa sportovce coby společenské ikony je dávná; krotonský Milón by mohl vyprávět. I tehdy nepochybně platilo coubertinovské, stále aktuálnější heslo o tom, že není důležité se zúčastnit, ale přežít.
V posledním desetiletí jsme zvládli olympyjádu v Peking či Soči. Druzí jmenovaní se, podobně jako kdysi Adolf, jali organizace takřka v předvečer napadení sousední země. Jiný diktátor, který o olympyjádě sní od dob, kdy ještě v pozici syna diktátora a velitele místního olympyjského komitétu postavil ve své zemi několik olympyjských vesnic, si nakonec vymyslel evropskou olympyjádu, před kterou odklidil do chládku kohokoli, kdo by ho mohl kritizovat. Welcome to the Land of Fire. Evropské hry. Jak dlouho asi sportovním bafuňářům trvalo, než vymysleli nový způsob, jak si namastit kapsy, když do opravdové olympyjády je tak daleko.
Do toho absurdní drama ve FIFA. Mnozí dávno víme, že FIFA je odporná instituce, a kdo neví, měl si pustit Johna Olivera. Teď se FIFA válí ve špíně vlastních podvodů a lží a tucty delegátů se třesou, že se na ně přijde. Dávno třeba ignorovat megafirmy, které FIFA sponzorují, takže už žádný Budweisser, žádná coca-cola, žádný adidas, McDonald či Sony, jen přechod z VISA k jinému poskytovateli budu muset chvilku počkat. Už se těším na mistrovství světa v Rusku a Kataru – dosud jsem měl za to, že ve 2018 se skupina smrti bude hrát v Grozném, ale Luhansk bude momentálně asi lepší volba. Každopádně se smiřme s tím, že demokratické země, ve kterých se politici zodpovídají svým voličům, budou mít stále méně apetitu utrácet miliardy za sportovní klání, na nichž vydělá vždy někdo jiný.
Česká kotlina nezaostává, nejveseleji asi v podobě zasloužilého hráče a trenéra, který si, zdá se, nechával tučně platit za protežování sportovních talentů. Na kauze mi přijde zajímavé, kolik lidí se trenéra po prvním obvinění a priori zastalo. Na modly se nesahá. Modlám se promíjí. A vinnen je nakonec člověk, který zapískal na varovnou píšťalu. Asi podobně jako je žena vinna za své znásilnění. Zatímco se obvinění proti pachateli kupí a sportuznalí jen rozpačitě krčí rameny, že tak to přeci chodí. Neházím kamenem, nevím, jak co bylo, vlastně ani příliš nesleduji, protože mi nepřijde zas tak zajímavé. Jen jsem si vzpomněl na příběhy o též modle, rozverně vyprávěné jeho tehdejším trenérským kolegou, jež končívaly vždy stejně: To víš, když pánbu naděloval, dal každému jen jednou. Nu a Vláďa umí hrát dobře hokej.
Co mi přijde zajímavé, je, že, aniž bych o to usiloval, přestává mě sledování sportu bavit. Možná mi dochází definice fotbalu, dle které tisícovky plebejců křičí oplzlosti na dvaadvacet multimilionářů. Spíše mi ale stále méně imponuje fyzická zdatnost coby znak lidské kvality a důstojnosti. Na stovky pijavek, na každé sportovní odvětví přilepených, nehledě. Opravdu nemám iluze o jakékoli lidské činnosti a zcela jistě se nechci pasovat do pozice etického arbitra (komu nejde o prachy a moc, ha?!), jen mi adorace ba apoteóza sportovců přijde čím dál více srandovnější. Hloupější též, protože značí nedostatek jiných sledováníhodných vzorů a postupný pád ve společenství hokejek a okresních přeborů.
Žádné komentáře:
Okomentovat