Ramadán

Končí nám Ramadán. Lidi jsou unavení z tepla a nedostatku spánku, protože o Ramadánu se paří. Rodinně. Celou noc se pochoduje z návštěvy na návštěvu, protože spát beztak nemá smysl, když každý večer začíná rodinnou sešlostí, bo iftar je třeba absolvovat mezi nejbližšími. A noc je pak příliš krátká na to, aby se přehánělo se spaním. Takže se spí čtyři hodiny denně a další den vypadá divoce. Minulý týden jsem na dvou kilometrech od nás do kanclu jiné kanceláře minul čtyři bouračky. Drobné. Polibek dvou plechovek, protože pozornost a reakce o Ramadánu není totéž, co jindy. Pozítří už ale konec. Moudrý muž zahlédne dalekohledem kousíčíček přibývajícího měsíce a začně Eid, čtyřdennní oslava a rychlý návrat do reality. Pro naše zaměstnance i změna ze šestihodinové na osmihodinovou pracovní dobu v roční období, kdy teplota v lágrech hravě přesahuje čtyřicítku.

Vloni jsem měl pocit, že je jordánský Ramadán nervóznější, letos mi přijde opak. Možná i proto, že se ráno dostanu do práce za šest minut, zatímco běžně mi stejná cesta trvá klidně i třikrát déle. Krokem přes abdounský most troubícím davem plechovek. Ať už je jakkoli, usmívám se při vzpomínce na svůj první Ramadán před třinácti lety i při myšlence na to, jak se mé vnímání tohoto i jiných rituálů postupem času změnilo. Ramadan kareem, stále ještě, i když vlastně už Eid mubarak!