Dav

Bojím se davu, kvůli čemuž se i spíše vyhýbám masovým akcím. Na koncertě Mashrou’ Leila jsem měl místy problém soustředit se na hudbu a nevnímat těch několik tisíc lidí kolem.

Rostoucím fenoménem je dav internetový, který se sesype jak hejno masařek. Nejprve pár více či méně úsečně komentujících či spravedlivě rozhořčených a za nimi masa šikanistů, kteří se valí jako sněhová koule, protože s davem se dostavuje i odvaha. Je s podivem, kolik virtuálních hrdinů bezostyšně na xichtoknihách plácá nesmysly a srší nenávist, užívajíce svou pravou identitu.

Přemítal jsem o chlapíkovi, který v Zimbabwe zastřelil lva. Zubař Palmer. Zabíjení zvířat pro zábavu dávno považuji za naprosto úchylného koníčka a povídání o potřebě regulace různých druhů zvěře mě příliš nebaví. Celosvětová kritika, jež se snesla na Palmera, se nicméně záhy přeměnila v hysterii, včetně výhružek smrtí. Šílený dav nabalil psychopaty, kteří se v jeho anonymitě ničeho nebojí.

Při sledování českých médií a veřejných debat není obtížné dojít k závěru, že se i naše společnost, náš malý Mindrákov stává šíleným davem. Pak se ale dozvím, že na demonstraci proti komusi, koho demonstrující v životě neviděli, přišlo patnáct lidí a mám radost, že dav je rozumný, šílená je menšina. Což též ale děsí, protože dějiny jsou plné šílených menšin, jež se dostaly k moci za tichého přihlížení netečné většiny. Takže zas dav.

Trochu té Leily alespoň.