Extrémisté a média

Na známém televizním kanálu proběhla před pár týdny debata s vedoucím extremistického protiislandského hnutí. Na kritiku ohledně poskytování veřejného prostoru nebezpečným magorům, již bez jakékoli trestní odpovědnosti hlásají hlouposti, za které by měli být minimálně předvedeni na stanici k podání vysvětlení, novinář, který debatu vedl, odpověděl, že hranice mezi tím, s kým ještě hovořit a s kým už nikoli, je nenastavitelná. Svoboda slova, přístup k informacím, pluralita názorů, nepodjatost médií na jedné straně a medializace a implicitní legitimizace extremismu na straně druhé.

Když Česká televize v zájmu zajištění sledovanosti poprvé vytáhla z archivu Majora Zemana, alibisticky k němu alespoň napoprvé přifařila televizní debatu. I když motivy znouvuvysílání mozkovymývačského klenotu byly nepochybně sledovanostní, zpětně viděno, je mi asi sympatické, že si kdosi myslel, že je třeba blábolivou propagandu dát do uvozovek.

Dnes už do uvozovek nedáváme ani nejbizarnější výplody bujných extremistických fantazií a já po nemalém dumání dospěl k závěru, že mi medializace zhovadilostí vadí. Že nemá nic společného s novinářskou povinností objektivně informovat o různých úhlech pohledu, ale pouze posouvá hranici společenské přijatelnosti vůči jevům a projevům, které bychom měli odsuzovat. Které jsou pro naši společnost jako jed, jenž se, podáván v menších dávkách, stane postupně snesitelným, ba všeobecně přijatelným. Vadí mi, že se mediálního prostoru dostává zakomplexovaným náckům, kteří si tak budují vlastní popularitu a pak s kamarády v hospodě oslaví, jak to tomu novináři zas nandali. Možnost otřít se o celebritu imponuje nejen zakomplexovaným kamarádům zakomplexovaných nácků.

Nakonec mi asi vadí, že až na pár výjimek nejsou mezi novináři a komentátory lidé, kteří by se odvážili prezentovat názor, jenž jde proti umouněnému mainstreamu, a určovali debatu na vážná společenská témata, navzdory křičícímu nevzdělanému davu.

Trochu dobové hudby pro ilustraci