Vojáci a chytráci

„Poslal bych je zpět, ať jdou bojovat,“ vídám v médiích na adresu syrských uprchlíků i od lidí, kteří jinak vypadají, že jsou schopni a ochotni uvažovat. Nevím, jestli jde o účelový argument, nebo si autoři podobných výroků doopravdy myslí, že většina členů jakékoli společnosti jsou rození válečníci. Aneb kolik Čechů se aktivně zapojilo do ozbrojeného (od)boje proti německé armádě?

I mezinárodní právo dávné rozděluje účastníky vojenských konfliktů na bojovníky (kombatanty) a nebojovníky (nekombatanty) a představa, že jakékoli lidské společenství je primárně složeno z první skupiny, je v lepším případě naivní. Což koneckonců uznala i většina demokratických zemí s brannou povinností, které vymyslely institut civilní služby. Dokonce i Rusko má zákon o civilce ze začátku devadesátých let, ke kterému ale nikdy nebyly dopsány naplňující předpisy.

Kdo nebojuje, je prý srab. Není. Ani ve Švýcarsku či v Izraeli. Nekombatantů je v každé společnosti více než kombatantů. Mnohem více. A podobná rétorika mi připomíná soužku učitelku na základce, když na nás křičela, že jsme srabi, protože nikdo nechce jít na vojenskou školu. Pepa nakonec šel.

Ač se někomu bude po letech vymývání mozků zdát nepravděpodobné, i v post-Weimarském Německu byla spousta chlapíků, kterým do válčení nic nebylo, ač mnozí byli násilně nahnáni do wehrmachtu a války, jež nebyla jejich. V Sýrii provádí nucené odvody Assadova armáda a ISIL a hodně chlapíků, kteří zdrhají ze Sýrie, utíká před odvodem do armády, kterou nechtějí podporovat. Aby pak nějaký západní chytrák halekal, že je je potřeba lifrovat zpět do zbraně. Asi to chce méně koukat na cěčkové hollywoodské filmy.