Aleppo

Konec humanity. V přímém přenosu a na našich oblíbených sociálních sítích. Napadá mě spousta věcí, ale nakonec nemám slov.

Lufthansa

Sedm letů za poslední dva týdny. Plus jeden zrušený, kvůli kterému jsem musel krát dva. Stávkující piloti oslovili i včera ve Frankfurtu, když po hodině odmražování letadla – bo napadl první sníh – ohlásili, že bude třeba vyměnit posádku, protože jinak by celkově museli pracovat přes čas. FRA-AMM trval místo původně ohlášené tříapůlhodiny dvakrát déle. A zaplacené konfortní sedadlo nebyl k dispozici. Kolega se mě v Oslo ptal, jestli letím s Luftwaffe. Jedna z posledních aerolinek v Evropě mi začíná vadit. To mám sakra problémy.

Donedávna jsem si vedl evidenci letů, abych věděl, kolik času prosedím v letadlech a na letištích. Po zběžné rekonstrukci mi 2016 zatím vychází asi na cca. 49 letů a 17 letišť ve 14 zemích, tj. asi takto: AMM-BEY-AMM-VIE-PRG-VIE-AMM-FRA-OSL-BLL CPH-FRA-AMM-IST-OSL-IST-AMM-FRA-BRU-OSL-BRU-FRA-AMM-DWC DXB-DOH-AMM-CDG-PRG-ZAG-SKP SKG-PRG-CDG-AMM-FRA-OSL-VIE-AMM-FRA-PRG-VIE-AMM-DXB-AMM-DXB-FRA-PRG-VIE-AMM-DXB-AMM-FRA-VIE-NCE-FRA-AMM-FRA-OSL-FRA-AMM. Do konce roku ještě přibyde AMM-BEY-AMM-TXL-PRG-CDG-SJO. Už se těším do důchodu. Bez létání.

Prší

Po mnoha měsících. A ammánští řidiči se chovají, jako by se strhl blizzard. Řidiči jsou nervóznější, zácpy zacpanější a ulicemi se valí voda, kterou kanalizace nezvládá vstřebat. Naši bezpečáci raději doporučili lidem zůstat doma a nikam nechodit, protože pravděpodobnost dopravní nehody stoupla z obvyklých 90 procent na 95. A komu by se chtělo v dešti čekat na policajta. A to nám začíná víkend. A poslední měsíc tohoto podivného roku, jehož ani déšť nesmyje.

Zatím asi tak

Zvláštní rok. Začal vesmírným odletem Davida Bowieho, končí odchodem Fidelovým. Mezitím BREXIT a americké volby, které vynesly do křesla takzvaně nejmocnějšího člověka světa možná nejméně kvalifikovaného kandidáta v historii amerických presidentských voleb. A jeho bandičku multimilionářských kámošů. A nakonec odchod jednoho z posledních Mohykánů Studené války. Že by symbolická předávka? Uvidíme. Do konce zbývá ještě měsíc.

Psali to v novinách

A: Nechci skončit jako v Německu?
B: Jak skončili v Něměcku?
A: Vždyť to víš.
B: Nevím
A: Útoky na ženský, znásilňování chlapečků v bazénu...
B: Jo? Odkud to víš?
A: Psali to v novinách, vždyť to víš. A ví to každej.
B: Nevím. V jakých novinách?
A: Třeba v Parlamentních listech.
B: To nejsou noviny. První místo ve vymýšlení blbostí, manipulaci a vymývání mozků.
A: Jo? Tak třeba Aeronet.
B: To je ruská propaganda.
A: To je jedno, ale psali to.
B: Kde?
A: To je jedno, prostě jenom nechci skončit jako v Německu.
B: Pořád nevím, co tím myslíš. V novinách nic takového nepsali a není to pravda.
A: Ale víš. Nepíšou o tom, protože se to snaží utajit, aby neměla Merkelová problémy.
B: Tak psali to v novinách nebo nepsali? Co se snaží utajit?
A: No ty znásilnění a útoky Muslimů na ženský.
B: Jaká znásilnění?
A: To je jedno, prostě nechci skončit jako v Něměcku. Muslimové sem nepatří.
B: Proč ne?
A: Mají jinou kulturu. Islám a tak. Podle Koránu jsou třeba ženy méněcenné, a to mi vadí.
B: Podle Bible taky.
A: To je jedno. Biblí se ale dneska už nikdo neřídí.
B: Taky to podle toho vypadá.
A: Jak to myslíš?
B: Nijak. K rodinné bitce došlo poté, co syn přivedl představit rodičům nevěstu a babička utrousila: „To nás Pánbu trestá, že se nemodlíme.“
A: To nechápu.
B: To je citát od Jahelky.
A: Od koho?
B: To je jedno. Pojďme se najíst.

Aneb jak jsme se nenápadně přesunuli z postfaktuálního do postracionálního světa.

Sans prix

Cena za nejlepší nadaci roku, která propaguje mír a sport, nakonec přistála v klíně někomu jinému, ale přesto se výlet do Monaka vydařil. I když jsem si připadal trochu jako Marťan mezi stovkami sportovních funkcionářů, kteří si lámou hlavu nad tím, jak vymyslet projekty v komunitách, které je potřebují. Včetně uprchlických. Možná jsem si místy připadal i jako lépevědoucí, protože mi úroveň některých debat připomínala první ročník střední humanitární. Bez povýšenecké blahosklonnosti.

V každém případě zajímavé pozorovat a poznávat myšlenkové pochody mezinárodních sportovních uskupení, federací a výborů a dozvídat se, jak se jich stále více snaží rozšiřovat společensky odpovědné projekty pro marginalizované skupiny dětí a mladých. Mezinárodní federace volejbalu, ping-pongu a taekwonda zaujaly nejvíce. FIFA se též pochlapila, i když jsem stále bez iluzí. A na otázku, zda má smysl utrácet peníze za mostrózní, komerční a velmi zpolitizované masové sportovní akce typu světových mistrovství a olympiád, nebo raději podobné peníze utratit za projekty, které přímo pracují s mládeží a dětmi, nikdo odpovědět nedokázal. Nebo neuměl. Nebo nechtěl.

Stávková karma

Odpoledne mám něco povídat na semináři, ale stávkují němečtí piloti, takže sedím ve Frankfurtu na letišti a přemítám, zda si začít připravovat příspěvek, když doletím oklikou o pět hodin později a z letiště v Nice vylezu zrovna ve chvíli, kdy má hodinový seminář začít.

Nevím, jak často piloti Lufthansy stávkují, ale asi je příznačné, že se děje zrovna dnes. Do Monaka jsem vůbec nechtěl, téměř mi bylo nařízeno kolegy, ač jsem se bránil nehty zuby. Nakonec jsem si koupil letenku a smířil se s dalším párdenním letem do Evropy, který mi ani nám příliš k ničemu nebude, maximálně tak si převezmeme jednu mezinárodní cenu. Pokud na zítřejším téměřoskarovém ceremoniálu zazní naše jméno.

Karma. Stávka. V letadle zapomenutý (posléze vrácený) iPad. Jakýsi chlapík, na pohled a dle jazyka, kterým konverzoval s manželkou, odkudsi ze západní Afriky, mi při vystupování začal nadávat do blbečků a chytrolínů, když jsem ho poprosil, ať si neopírá baťoh o mou hlavu. A já se udržel a choval se dál slušně a s úsměvem, jako už se dokážu nezapojovat do žlučzdvihajících internetových diskusí.

Když se člověku nechce, tak se nepovede. Stav mysli je předpokladem úspěchu. Och, jak banální. Už se těším, jak budu v Nice na letišti marně čekat na zavazadlo.

To by bylo, abychom toho Oskara zítra nedostali!

Sedmadvacet

Letošní výročí jsem téměř nezaregistroval. Uvědomil si nakonec až večer na pivě s Ester. Po očku zahlédl rozruch v českých ulicích, který komusi navál optimismus dožil, jinému zvedl adrenalin, případně obočí nad exponenciálně se ztrácejícími skrupulemi mocipanů a jejich šasků (aka mluvčích).

Strategie hajzlíků se podobá všude na světě. Čím více jim kdosi dokazuje, že lžou či mluví z cesty, tím hlasitěji budou pobouřeně prskat a ukazovat a házet vinu na všechny kolem. Nejlépe s přidanou nálepkou, která už dávno nemusí mít tvar šesticípé hvězdy. Jak daleko to asi zas dojde. Jak dlouho asi bude trvat, než se česká putyka vzbouří a půjde se zbraní v ruce hájit hradní šašky? V nejlepší tradici Lidových milicí a pod rouškou zákona na ochranu majestátu. Vzhůru zpět! Sedmadvacet let!

Letošní výročí snad alespoň na chvíli připomnělo, že je u nás ještě spousta lidí, kteří si nepletou post-faktuální dobu s dobou post-racionální. Že i když fakta už dávno neexistují, respektive je ve spoustě bludů nechceme či neumíme rozeznávat, mozek ještě používat umíme. Ne všichni, ale zatím to stačí.

POTUS

Láká to láká, zapojit se do debat, ve kterých je každý odborník na americkou politiku. Proč on ano, proč ona ne, já to dávno věděl, je to nespravedlivé, protože USA má hloupý volební systém atp.

Sám se divím, jak se nedivím. Asi jsem se nakonec přeci jen naučil nezaobírat se příliš věcmi, jež nezměním, nespekulovat, co možná bude či ne, zaměřit se na řešení problému, než zoufání z toho, že problém existuje. Nečiní mě to lepším či moudřejším. Pokud cokoli, tak možná malinko klidnějším. A to jsem si chtěl po Klausově zvolení chtěl nechat tisknout triko s nápisem „Not My President“ a po Zemanově se zoufale chytal za hlavu, co že jsme to za voly - čímž se všem volům omlouvám. A přitom ani jeden z těchto českých zoufalců nemá špetku moci, co má POTUS. Podobají se jen tím, že tvoří kolem sebe vylhané příběhy, jež, jak víme, mají sílu měnit realitu, vyvolávat nálady a posouvat hranici mezi slušným a neslušným, pravdou a lží i povoleným a nepovoleným.

Nakonec jsem nevydržel a rozhodl se zapojit v tichosti mé Hospody Na Mýtince, bo mě zhruba napadá následující:
1) Amerika si zvolila nejnevydíratelnějšího presidenta. Čím větší odpudivost se na něj dozvíme, tím více podpory bude mít
2) Copak asi věděli maníci v Norském Nobelově výboru, když současnému POTUS-ovi udělili cenu jen pár měsíců po nástupu do funkce. Tehdejší „Ježišzaco“ se dnes mění v mnohem lakoničtější „Aha!“
3) Možná je nakonec dobře, že si Amíci svolili presidenta, který nevyvolá občanskou válku jen proto, že nevyhrál. Beztak nakonec stráví většinu času soudními obžalobami lidí, kteří si o něm dovolí říct cokoli negativního.
4) Stejně jako si stále více Čechů uvědomuje, že asi opravdu máme na Hradě psychopata, uvědomí si i za vodou.
5) Zeď na mexicko-amerických hranicích přinese ochodní růst a tisíce pracovních příležitostí. Pro Mexičany.
6) Lid v Rusku, Číně a Severní Koreji nemá příliš možností k oslavám, tak jim to alespoň na pár dní přejme.
7) Mnohem horší než oranžový POTUS je republikánské ovládnutí obou komor amerického parlamentu.

A písničku nakonec.

Máchnutí křídel

Jakási dáma v Ammánu pořádá kursy kreslení, prý vodovkami, řekla mi dnes Helen při čaji v přestávce vrkšopu. A já si vzpomněl na tank číslo 23 a Auroru, jež mi vždy vcelku bez větší námahy garantovaly dvojku z kreslení. Už od první třídy. Vzpomněl jsem si i na lampioňák, při kterém jsme fascinovaně koukali na ohňostroj a padáčky ve tvaru obřích semeníků pampelišky, které dosud nevím, odkud se braly. Až pak mi došlo, že je dnes výročí Velké říjnové. V listopadu. Na lampioňák se nechystám, jen mě napadlo, jak málo stačí k tomu, aby najendou vše bylo naprosto jinak. Jako před devětadevadesáti lety. Snad nás nečeká podobné, až se zítra večer či pozítří ráno sečtou v Americe hlasy.

V Ammánu bez šunky

Při každé českou ambasádou pořádané oficialitě v Ammánu se mi začnou jako Pavlovovu psu sbíhat sliny při vzpomínce na šunku, která byla zlatým hřebem loňské Zemanovy návštěvy. Zvlášť když se mě kdosi zeptal, zda si nechci popovídat s panem presidentem, ale já měl jasno, že priorita je jinde.

Včerejší oslavy založení československého státu i letos zůstaly jen o Plzni a uheráku. Pivo navíc došlo před desátou. Nevadilo mi tolik, jako novozélandskému kolegovi, jehož jsem všude představoval jako manželku (velvyslance tím notně obveselil), protože jsem byl po denním přeletu z ČR trochu groggy. A navíc Plzní doma za víkend pár vypil a šunku servírovali v pátek na olomoucké radnici, takže mám její vůni a chuť stále v čerstvé paměti. A ani při tom neslintám.

V letadle z Vídně vedle mě seděly dvě milé paní, důchodkyně, které s početnou skupinou mířily na výlet do Jordánska a Izraele (aka Palestina). Povídali jsme si o různých blízkovýchodních věcech, o islámu i o strachu, který toto slovo díky různým magorům různého ražení a vyznání vyvolává. Snažil jsem se je uklidnit, byť s vědomím, že ač strach, naprost srozumitelný a legitimní, dokážu třeba ukonejšit, předsudky asi nevyvrátím. Nakonec se mě jedna z paní zeptala, co si myslím o panu presidentovi a mou odpověď kvitovala se zadostiučiněním: „Ostuda, že jo, vidíte, alespoň na něčem se shodneme.“ Tak jsem asi nakonec pochopil, jak to Zeman myslel, když sliboval, že bude národ spojovat. Mistrná taktika!

Vladaři

Pět let od smrti Kaddáfího se Libye potácí v de facto dvoustátí. Oblíbená mantra populistů světa, Klausem počínaje a Trumpem konče, ráda připomíná, jak byla za tyrana mnohem lépe. Východní konspiráti navíc zamumlají poznámku o americkém vlivu na poničení krásného odvážného světa, který v regionu panoval. Jak krásně byla za Saddáma za Muammara a dalších, pokud tedy zrovna nevraždili, nemučili, neplynovali (nehodící se škrtněte) své odpůrce.

Pět let od Kaddáfího smrti hledají mnozí, kdo je na vině. Libyi neznám, jen mě namátkou napadá: Francouzská (čti Sarkoziho) horlivost tvořit bezletové zóny bez řádné domluvy s dalšími velkými hráči (čti Rusko), kteří se urazili a rozhodli, že to zápaďákům jednou vrátí. Neexistující plán, co má být po Kaddáfím, protože radost z konce tyrana stačí ke změně zřízení v zemi. Neexistence alternativních leaderů. Nezkušenost s jiným než totalitním zřízením a nedůvěra k alternativám. Vše v kombinaci s Kaddífího dlouhodobou strategií fragmentalizace země, v nejlepší tradici hesla Rozděluj a panuj. Nejlépe to asi vystihl jeden libyjský profesor, kterého jsem potkal před pár týdny: „Do Kaddáfího existoval systém stipendií a kvót, který znamenal, že na každé škole, na každé universitě v zemi se potkávali mladí lidé z různých koutů, rodin, klanů, etnických skupin Libye. Kaddáfí to zrušil a naopak cíleně podkopával volnou interakci mezi různými skupinami v zemi. Teď se vlastně pořádně neznáme, nevíme, proč bychom si měli důvěřovat. Lokální zájmy jsou mnohem důležitější, než zájmy země jako celku.“

Je to všechno nějak komplikované, a proto raději obviňujme Amíky a další z toho, jak vše rozsekali, a s láskyplným úsměvem vzpomínejme na dobu vlády masových vrahů. Protože za nich bylo líp. Stejně jako za Komančů třeba. Aneb jak říkají psychologové: Amnésie je jedním z nejdůkladnějších, nejfunkčnějších a nejdůležitějších způsobů, jak si mozek dělá život alespoň trochu snesitelným.

Inzerát

Je zvláštní koukat na inzerát na vlastní job. Dávno jsem se rozhodl, že na přelomu roku dám minimálně dočasný humanitární důchod a dlouho zvažoval optimální datum odchodu. Ani příliš brzy, ani příliš pozdě... Inzerát byl venku den poté, co jsem sdělil šéfovi a šest měsíců před mnou zmíněným nejzašším termínem ústupu ze současných pozic. K dnešnímu dni, tj. šest dní od zveřejnění, se na mou práci přihlásilo 135 uchazečů, a to máme ještě více jak týden do uzávěrky. Snad nakonec protrhneme i dvoustovku. A já abych začal pomalu mentálně balit, protože čas letí jak zběsilý, a zároveň nebalil příliš rychle, protože než den D nastane, práce se sama neudělá. Určitě jedno z nejtěžších profesionálních rozhodnutí, ke kterému jsem spěl možná příliš dlouho a během bloumání nad nímž jsem s úsměvem odmítl řadu zajímavých pracovních nabídek se slovy: Kdybych hledal práci, zůstal bych, kde právě jsem. Aneb jak se říká, přestávat se má v nejlepším, a já se pomalu začínám těšit. I se špetkou obavy, co budu bez práce vlastně dělat. Něco vymyslíme. Pláží je na světě vcelku hodně.

Aleppo

Pozastavení bojů trvalo jen necelý týden. Než americká letadla vybombardovala syrské pozice u Deir-ez-Zoru a Assad v odvetu napálil humanitární konvoj u Aleppa. Od té doby bombarduje východní Aleppo vice než kdykoli dříve. S ruskou podporou. A za ruského skřípání zubů. Do poslední kapky krve.

Napadá mě, že mě nenapadá žádné přirovnání. Neuvěřitelný masakr, který nelze nijak ovlivnit, jen sledovat v médiích, pokud si člověk troufne. A mezitím doufáme, že se Rusové s Američanama třeba zas pokusí domluvit na něčem, co masové vraždění a válečné zločiny zastaví.

Milníky

„Kdes byl, když zabili Kennedyho“, „kdes byl, když k nám vrthli Rusáci,“ „kdes byl, když se na Národní hledal neexistující zabitý student?“ „kdes byl, když to letadla napálila do WTC?“ a spoustu dalších, veřejných i soukromých. Milníky, jež jsem zažil, pamatuji dobře. Ten dnešní jsem seděl v podzemní kanceláři na Kavčích horách, Anna K. na Radiožurnálu zpívala „všechno nečeká blízko, tak nelítej nízko“ a Igor volal, ať se jdu podívat na televizi, co ti „moji Čečenci“ spáchali.

Bylo v dobách, kdy za veškeré zlo na světě ještě mohli jen Čečenci, než se presumpce kolektivní viny rozšířila na všechny vyznavače druhého největšího světového náboženství, pro které dnes začíná největší svátek, Eid al-Adha, jenž připomíná Akedu, boží výzvu Abrahimovi, aby obětoval to nejcennější, co má, a ten místo syna našel podřezaného beránka. Pár minut, jež změnily svět? Asi ano. I když svět spíše následně změnila hrstka politiků v čele s republikánským presidentem, napojeným na americký zbrojní průmysl.

Isra

„Je tu příšerně,“ říká mi. V náručí tříletá Maria, za sukni se drží dvě další děti. Do Jordánska se se zbytkem rodiny dostali před půl rokem a teď žijí v uprchlickém táboře Azraq. Třicátnice Isra učila angličtinu na střední škole v Homsu, ze kterého její rodinu válka vynala do Palmyry a odtud pak ještě dál, až na jordánskou hranici. „Z Palmyry jsme utekli, když přišel ISIL, od té doby se tam pořád bojuje. Žádní civilisté tam nezbyli,“ vypráví mi.

Po letech putování z místa na místo se rozhodli odejít ze Sýrie do Jordánska, i proto, že Isřina teta je Jordánka. Na hranici měli štěstí. Dostali se přes ni už po týdnu čekání, na rozdíl od desetitisíců dalších, kteří na možnost vstupu do Jordánska čekají měsíce. Celkem odhadujeme, že na čáře squatuje asi osmdesát tisíc lidí, leč hranice je už dva měsíce zavřená.

Azraq je tábor uprostřed severojordánské pouště, proslulý extrémními klimatickými podmínkami i tím, že v jeho okolí jinak chcípl pes. Padesát stupňů v létě přes den, minus deset v zimě v noci, de facto nemožnost se z tábora dostat, zatímco uvnitř je služeb a možností výdělku poskrovnu. S asi 400 syrskými zaměstnanci jsme v šestatřicetitisícovém Azraqu zdaleka největším zaměstnavatelem. „Já jsem učitelka a manžel je inženýr, v Homsu byl manažer firmy, tady nedělá nic, nudí se, a je konstantně naštvaný. Tábor je hrozná varianta, hlavně pro vzdělané lidi.“ Souhlasím. Tábor je hrozná varianta ve většině kontextů.

Isra doufá, že se brzy z Azraqu dostane a bude moci bydlet u tety. Mezitím se chystá organizovat kroužky angličtiny pro děti. „Chci učit, baví mě to. Tak je alespoň naučím abecedu a počítat,“ plánuje. Načež se zjeví Isřin pětiletý syn a na matčin pokyn zarecituje „Ej bí sí dí í ef dží...“

Než se rozloučíme, popíšu Isře různé možnosti stát se učitelkou v Azraqu, včetně našeho vzdělávacího centra, a Isra se omlouvá, že se ani nezeptala na mé jméno. „Najs tu mýt jů Mistr Pýtr.“ „Najs tu mýt jů tů, Isra, gud lak tu jů ent tu jór femili.“

Beslan

Dvanáct let mám první zářijové dny spjaté s asi nejhorším životním zážitkem. Dvanáct let pokaždé někam napíšu jméno třicetitisícového severoosetínského městečka a vzpomenu si na Támika, který během masakru přišel o prvňáka Žorika, zatímco starší syn se ženou byli těžce raněni. Několik dní, které otřásly mým světem a definitivně mě naučily, že je spousta věcí, které rozumem nepochopím. Vzpomínáme.

Aladdin a schůzka s ministrem

Cestou na ministerstvo vnitra se před časem Omar podělil, že bude otcem. Prý to bude kluk a bude se jmenovat Aladdin. Jako z pohádky. Omar je náš člověk na kontakty s různými úřady, a tak spolu často posedáváme v čekárnách a pracovnách. Nezřídka jsme si poslední půlrok čekání krátili povídáním o přípravách na Omarovo otcovství. „Už jsem netrpělivý, všechno je připravené, domluvené, peníze nachystané, jen ona pořá nechce rodit,“ říkal mi minulý týden. „Každý den spolu chodíme večer na dlouhé procházky, ale ani to nezabírá.“ Jako zkušený rodič jsem dokázal přispět do debaty jen obligátním „první často přichází o maličko později a vy máte ještě týden.“

Neměli. Ukázalo se v přijímací místnosti ministra pro mládež a sport. Od času domluvené schůzky uplynula čtvrthodina a my stále čekáme. Ministr nikde a místnost plná jiných čekajících, kteří dle všeho měli schůzku domluvenou před námi. Pan ministr se zdržel na jednání vlády a neví se, kdy bude zpět v úřadu.

Omar něco řeší po telefonu a po skončení hovoru je jako opařený. „Co je?“, ptám se, „už to vypuklo?“ „Jo, to byla žena, už to začalo, a já vůbec nevím, co mám dělat.“ O pár telefonátů dál je jasné, že se nejedná o žádný planý poplach. Říkám Omarovi, ať si vezme auto s řidičem, co na nás čeká před ministerstvem, a jede do kanclu pro vlastní, se kterým pak musí vyzvednout ženu a dopravit ji do nemocnice. Že se s plynně anglicky hovořícím ministrem domluvím a z ministerstva dojedu taxíkem. Omar se zdráhá, povinnost mu velí zůstat se šéfem, jen telefon pořád vyzvání s naléhavým „kde jsi?“ V též chvíli zjistíme, že někteří ze spolučekajících sedí v přijímací místnosti už hodinu a že vůbec není jasné, kdy se ministr vrátí. Zdvořile a s pochopením pro ministrův plný program proto prosíme paní sekretářku o nový termín schůzky a mizíme v útrobách Ammánu.

Večer jsem dostal fotku čerstvě narozeného kluka s pozdravem strýci Petrovi. Načež mi Omar, tedy už Abu Aladdin, ergo Aladdinův otec, po telefonu říká, že se těší, až za pár let bude synovi vyprávět, jak jsme kvůli jeho narození zrušili schůzku s ministrem.

Tanky

Při pohledu na to, jak ruská propaganda stále mohutněji okupuje český informační prostor, je vcelku jasno, že k vymytí mozků a získání kontroly už s tanky přijet nepotřebuje. Přesto je třeba si připomínat, že k nám v srpnu osmašedesátého ty tanky vjely. Rodičům bylo jen o pár let víc, než mně v listopadu devětaosmdesátého. Já měl štěstí, že se v našem případě podařilo se z komoušské nesmyslnosti vymanit.

Jasně, nežijeme v ráji a dnešní Česko je stále pouze součinem různých vládnoucích magorů, které jsme si vybrali a kteří jsou českými občany jako my. Nejeden z nich pak produkt bývalého systému, který díky konexím rychle pochopil, jak se v novém naučit plavat. Počínaje šéfem asi nejpopulárnější partaje, jenž se na post-komančském marasmu nejvíce navařil, jehož ale obdivují zejména ti, kterým týž marasmus leží v bachoru.

Osmašedesát let od února, osmačtyřicet let od srpna a sedmadvacet od listopadu postupně blbneme pod tíhou ruské informační okupace, podporované našimi nejvyššími státními představiteli. Mezitím se v Rusku přepisuje historie a děti se zas učí o sovětské záchranné akci i o tom, jak národ při vpádu varšavských vojsk jásal. Slzy byly dojetí, jak jinak. Tanky si proto určitě připomínejme, jen si nemysleme, že jsme bez tanků méně zranitelní.

Coubertinovsky

Ještě k volympyjádě. Mám rád výkony, které se vymykají, zejména takové, jež se daří okolnostem navzdory. Při fandění #TeamRefugees se mi vybavil Eric Moussambami, který v Sidney ve vypůjčených plavkách vytvořil národní rekord Rovníkové Guiney, při kterém vypadal, že se utopí. Moussambami vyhrál svou rozplavbu, ve které byl po diskvalifikaci soupeřů sám. Stovku zaplaval o půl minuty pomaleji, než jsem v nejlepších letech sám plavával. V čase, se kterým by vytvořil v rok mého narození svěťák na dvakrát delší trati.

Nesrovnávám výkon „Erika Úhoře,“ jak ho tenkrát pojmenovali novináři, s letošním uprchlickým týmem. Koneckonců Yusra dala stovku motýlka za 1.09.21 a nechala za sebou čtyři další závodnice. Rok poté, co zachránila dvacet lidí na bárce, kterou se svou sestrou po třech hodinách dotlačily na řecký Lesbos poté, co loďce došla šťáva. Vítězství je velmi relativní pojem.

Tady je Eric

A tady je Yusra

8/8/8/8

Osm let od osmého osmý dva-osm, od zahájení pekingské volympyjády, od začátku války, jež vůbec nezatřásla světem, jen do nedohledna odkrojila kus do té doby sporného gruzínského území. Já sám začal naplno v Gruzii pracovat rok poté a vydržel přes čtyři roky, nejdéle ze všech zahraničních štací. I proto si občas postesknu. I když kravatužvýkající president mi nikterak nechybí.

#TeamRefugees

Volympyjády jsem přestal sledovat asi v Pekingu, když v den zahájení, téměř na den přesně před osmi lety, začala ruská letadla bombardovat Gruzii. Letos jsem měl smíšené pocity, protože se poprvé objevil team, který stojí za to sledovat. Volympyjský výbor vybral ze třiačtyřiceti kandidátů deset uprchlíků, kteří v Riu soutěží pod olympijskou vlajkou. Tady jsou:

James Chiengjiek je z Jižního Súdánu, žije v Keni a reprezentuje v běhu na 400 metrů
Yiech Biel, též z Jížního Súdánu, též v Keni, reprezentuje v běhu na 800 metrů
Paulo Lokoro, odtamtéž tamtéž, reprezentuje v běhu na 1500 metrů
Rose Lokonyen-ová, odtamtéž tamtéž, reprezentuje v běhu na 800 metrů
Anjelina Lohalith-ová, odtamtéž tamtéž, reprezentuje v běhu na 1500 metrů
Yonas Kinde je z Etopie, žije v Lucembursku a běhá maraton
Popole Misenga je původně z DR Kongo, žije v Brazílii a je judista ve váhové kategorii do 90 kg
Rami Anis je Syřan žijící Belgii a reprezentuje v plavání
Yolande Mabika-ová je z DR Kongo, žije v Brazílii a je judistka ve váhové kategorii do 70 kg
Yusra Mardini-ová je Syřanka žijící v Německu a reprezentuje v plavání.

Coubertainovské „Není důležité zvítězit, ale přežít“ dostává zvláštní příchuť. Zvlášť když si člověk přečte životní příběhy těchto olympioniků. Osmnáctiletá Yursa Mardini má za sebou první olympijský závod. A i když vítězství v rozplavbě nezajistilo postup do dalších bojů, chce se vlastně jen smeknout. Před všemi deseti. Před pětašedesáti milióny, které těchto deset sportovců reprezentuje.

Air France

Naposledy jsme se potkali před sedmi lety na trase z Paříže do Dubaje. Krom nesnesitelného spolucestujícího to byl vcelku pohodový let. I spolucestujícího jsem nakonec ztrapnil a od té doby vzpomínal jen v dobrém. Teď třetí let během měsíce a při pomyšlení, že ještě jeden zbývá, se obrňuji trpělivostí a v duchu medituji.

Po dlouhé době se mi potvrdilo staré francouzské přísloví "s více jak 185cm do Airbusu nelez". Pokus o zakoupení si apgrejdu k nouzovému východu skončil nejprve krachem mobilní aplikace, až poté neochotou slečny u přepážky, které se viditelně o víkendu ráno nechtělo pracovat. Korunu divnému personálu nasadili nejapně vulgárně žertující mladíci u gate-u a slečna, která kritizovala velikost mého příručního zavazadla. Se kterým jsem jen za poslední měsíc letěl šestkrát. S jinými společnostmi. To už jsem se ale těšil na cukrovou vodu, jež pod honosným názvem juice tvoří zlatý hřeb občerstvení na palubě Airbusu. A na radu milé slečny, že si příště mám vzít do kabiny něco menšího, jsem se jen usmál, že se nemusí bát, protože příště s Air France nepoletím.

Kdysi jsem přirovnal turecké airlines k českým politikům kvůli nulové sebereflexi a sebeklamu ohledně vlastní kvality. Co s Air France? Asi jako francouzský president, jenž se pyšní nejnižším ratingem od druhé světové a nic, ale vůbec nic si z toho nedělá. Tak já též nebudu.

FYROM

Před deseti lety mě po přejezdu hranice vítala táž cedule. Welcome to Greece. Welcome to Macedonia. I řidič byl stejný. Jen mu letos řečtí pohraničníci nalepili na auto srandovní samolepku.

S Duškem jsme se neviděli deset let. Právě při našem společném výletě do Soluně v dubnu 2006 mi kdosi zavolal s otázkou, zda nechci permanentně pracovat pro svého současného zaměstnavatele a já musel na půl hodiny opustit soluňské náměstí a hledat internetovou kavárnu, ze které pošlu své CV. Wifi ani chytré founy tenkrát nebyly. Duškův kamarád Tofo s fenomenální pamětí si dodnes pamatuje, ve které kavárně jsem tenkrát byl. Můj kontrakt s NRC začal prvního června.

Už když jsme spolu sdíleli kancelář ve Vladikavkaze, dělávali isme si srandu, že severní Řecko, zvané Makedonie, je jižní provincií Duškovy bezejmenné rodné země, již sice všichni znají jako Makedonii, leč oficiálně stále FYROM. Teď jsme při jednom z mnoha spritzerů v Debar Maalo hloubali nad možnými variantami pojmenování země, jež by mohlo být pro Řeky přijatelné. Severní Makedonie po vzoru Koree by třeba odpovídala stavu vládnutí. Papua - Nová Makedonie by chtěla alespoň nějaké moře. Asi nakonec nejlépe po britsku Velká Makedonie tedy. Bretaňci se koneckonců též smířili a Velká Bretaň a Velká Makedonie jsou dnes v mnohém podobně tragikomické.

Urdun

Dnes jsou to přesně dva roky, co jsem se vydal do Jordánska (arabsky: Urdun). Z různých pracovních i nepracovních důvodů mi trvalo hodně dlouho, než jsem se se svým novým domovem zkamarádil, ale teď už si vcelku rozumíme a život v poušti na ammánském kopci mě baví. Hraje svou roli i to, že mám kolem sebe parádní tým lidí, jenž se i neustále rozrůstá. Pětadvacet cizinců z deseti zemí, 450 Jordánců a přes tisíc Syřanů. Krásná země, výborní lidé, vcelku pohodový život, i když můj se z 85 procent skládá z pracovních povinností. Jen arabsky jsem se bohužel nenaučil. Ana ma baref arabi.

Kontrakt mám ještě na půl roku a za pár neděl budu muset začít vymýšlet co dál. Zůstat o pár měsíců déle nebo odejít, alespoň dočasně, do humanitárního důchodu. Uvidíme. Nabídky přesunout se do Osla nebo Iráku mě bezpečně nadále nechají chladným.

In the air

V červnu jsem přistál v osmi různých zemích: v Německu, Belgii, Norsku, Francii, ČR, Jordánsku, Emirátech a Kataru, a vyzkoušel jsem si sedm různých leteckých společností: Air Brussels, SAS, Air France, Lufthansa, Qatar Airways, FlyDubai a Royal Jordanian. Možná je brzy bilancovat, když mě příští týden čekají další tři přistání a země a dvě společnosti, ale je lákavé se podělit o dojmy z cest, tím spíše, že jsem si poslední měsíc zas připadal jak před pár lety, kdy jsem trávíval na letištích více času než kdekoli jinde. Jako třeba na tom istanbulském, jež předvčírem dostalo od pár sráčů výprask. Chtěl jsem napsat "zbabělců", ale neumím být shovívavý. Jako by vám někdo zpozabuku zmlátil bráchu a vy s tím nic neuděláte. Zoufalství a bezmoc. Sráči ať shnijí v pekle.

Přes Ataturk hava limani se už rok snažím příliš nelétat, protože je neustále přecpané a ztrácí kufry, čemuž jsem se teď beztak nevyhnul. V Bruselu stávkovali nakládači zavazadel. I proto jsem si jinam radši žádná zavazadla nebral. Co se nevejde či co zapomenu, koupím. Z Dubaje mám třeba novou kravatu - kdybych jen věděl, kam jsem ji dal!

Čím horší společnost, tím více řad sedadel a méně místa na nohy. Pět hodin z Ammánu do Paříže byly jedny z nejbolavějších, které jsem kdy zažil. Přidáme-li k tomu výběr nápojů mezi vodou a žlutou cukrovou tekutinou, nabízeným pod názvem džus, nezadá si Air France s nejbanálnější nízkonákladovou společností. To si už raději koupím něco pitelného jako na palubě SAS.

To s Qatar Airways ani nevadilo, že jsem poprvé po letech, pokud ne vůbec, seděl na prostředním místě. Já, uličkář. Pravda, let z Dubaje je kraťoučký, navíc jsem po dvoudenním čekání byl rád, že mám vízum, navíc nepatrně otupělý po budíčku ve dvě ráno: "Vízum je vyřízené, posílám mailem spolu s letenkou, dle které letíš za tři hodiny." Přesto jsou Katařané a Emiráťané na špici pomyslného žebříku. Lufthansa mě též baví, třeba svým designem sedaček. Dokonce jsem si u nich dal i víno, i když během létání běžně abstinuji. A smířil se s tím, že bagáž zůstala v Bruselu.

Na severním Kavkaze jsme měli otevřenou soutěž o nejzoufalejší leteckou společnost. Dlouho jasně vedla Aviakompania Karat, zvlášť když letěl kapitán letadla Arbuzov (arbuz = meloun), jenž jako by pokaždé spěchal dom na večeři a přistával téměř střemhlav. Alespoň nám to tak připadalo. "To je dost, že jdeš, táto, pelmeně už budou pomalu studený!" Do Magasu létající Karát dlouho soupeřil s Aviakompanií Alania s domovským přístavem v Beslanu, zejména co do ošoupanosti pneumatik. Alania nakonec vymyslela trik, který už nikdo nepřekonal, když se u jednoho letadla asi minutu po vzletu otevřely jedny ze dveří.

Vedle dveří sedím i teď, na palubě Airbusu 321 společnosti Air France na lince z Paříže do Prahy, kde jsem tedy ještě nepřistál. Nevypadají, že by se chtěly otevřít, tedy alespoň za letu ne. Kapitán říká, že je v Praze osmnáct stupňů a že se těší, až mě zas poveze. Je ne sais pas, mon ami, s AF mám i zpáteční let do Ammánu, ale pak se asi chvíli zas kamarádit nebudu. Lowcosty moc nemusím. Dost už ale skuhrání v oblacích. Jdeme na přistání.

VBIED

V Afghánistánu a Pákistánu jsme měli různé improvizované bomby, IED z anglického Improvised Explosive Device. Někdo se bombou opásal (Body Borne, ergo BBIED), jiný ho dal na auto (Vehicle Borne, tj. VBIED), měli jsme i MBIED, tedy motorky, i když místy z jakéhosi důvodu zahrnoval i bicykly, asi proto, že B už bylo zabrané. Tu a tam bouchla i DBIED od slova donkey.

Dnes ráno VBIED na hranici, kde přes šedesát tisíc čeká lidí na možnost dostat se do Jordánska. Útok směřoval na vojenský post a podle oficiálních informací si vyžádal minimálně 14 obětí. Technicky vzato, jde o první podobný útok na jordánském území za posledních deset let, i když nejbližší obec odtud leží asi 170 kilometrů. Stalo se v půl šesté ráno a celou pravdu o tom, jak se vše semlelo se asi nikdy nedozvíme.

Rukban je uprostřed pouště, na trojmezí, kde se potkávají Jordánsko, Sýrie a Irák. Asi sedm hodin jízdy z Ammánu, z nichž poslední dvě jsou bez silnice a dle kompasu. Dlouho víme, že se v blízkosti hranice pohybují chlapíci s černými vlajkami a že se i mezi čekateli na vstup do Jordánska najdou jejich sympatizanti. Na začátku března se v Rukbanu poprvé střílelo a od té doby to jde s bezpečností z kopce. Dnešní ráno vyvrcholením trendu, jež nikdo v takové intenzitě neočekával.

Uvidíme, co bude znamenat pro lidi, prchající před válkou – většina z nově přibyvších se tlačí k hranici v následku rusko-syrské ofenzívy a bezhlavého bombardování. Není obtížné si představit, že jordánská armáda hranici dále utěsní a lidé se budou muset rozloučit s nadějí, že se dostanou ze Sýrie ven. Na činy pár fanatických idiotů vždy nejvíc doplatí ti nejpotřebnější. UNICEF-u se nakonec podařilo dojednat denní dodávku minimálního množství vody, tj 15 litrů na osobu, veškerá ostatní pomoc stojí. Uvidíme, jak dlouho.

#WRD2016

Dvacátého června je Světový den uprchlíků, World Refugee Day. Letos prý zas rekordní počty, přes 65 miliónů lidí momentálně nespí doma kvůli valkám a konfliktům. Třetina z nich musela odejít ze své země, polovina jsou děti. Nový uprchlík co dvě vteřiny. Tik... Tik... Tik...

Za poslední rok vzrostl počet světových uprchlíků o deset procent a křivka stále stoupá, zatímco schopnost a ochota svěových vládců na čemkoli se dohodnout a zastavit války a masové vraždění jsou nejhorší za poslední půl století.

Napadá, jak snadno dokážeme dehumanisovat, přestat vnímat druhé jako lidské bytosti jen proto, že žíjí jinde, vypadají jinak, modlí se jinak, či mluví jiným jazykem. Já sám nikdy neviděl více síly, lidskosti, kreativity a pevné vůle než v uprchlických táborech na jihu Ruska, v Pákistánu, Afghánistánu, severní Sýrii či v Jordánsku. Uprchlík není statut ani volba, uprchlík je nečekaná a neplánovaná situace, do které se většinou dostali lidé, které by ani ve snu nenapadlo, že budou muset odejít ze svých domovů. Mnozí se léta zdráhají uvěřit, že doma nejsou.

Záhy mi došlo, že uprchlík je úplně stejný člověk jako já. Jinak vzdělaný, s jinými schopnostmi a talenty, ale vesměs s podobnými plány, cíli a životními ambicemi. Světový den uprchlíků má připomínat osudy miliónů lidí, kteří se nikoli vlastní vinou dostali do průšvihu. Pro mě je připomínkou lidské síly, vytrvalosti a obdivuhodné schopnosti vypořádat se s nejhorším.

Války jsou vůl. A kdo pod jakouokoli záminkou podporuje či tvrdí opak, je ještě větší.

Brexit

Dělení kontinentů se mi intuitivně příčí, takže asi nebudu k možnému britskému vystoupení z EU nikterak objektivní. Podobně jako jsem nedokázal vnímat skotské referendum o vystoupení ze Spojeného království, jež nicméně po případném Brexitu asi začnu podporovat.

Evropský projekt stále považuji za validní a vlastně čím dál víc vida, pod jakým náporem z různých stran se nachází a kdo, kde, jak o něm hovoří. Není vůbec ideální, potřebuje spravit, ale stále se z mého pohledu jedná o jeden z posledních ostrovů stability, těžký koráb, který se zdaleka nepotápí, jen potřebuje zásadní apgrejd a fejslift. Kdosi chce opravit, jiní zdrhají dříve než ona pověstná lodní zvířátka, aby ochránili své národní zájmy. Fish and chips. Pomazánkové máslo, co není máslo. A tuzemák, co nemá s rumem nic společného.

Brexit tedy, velmi reálný, a seznam prominentích podporovatelů je jako z učebnice populismu a lidské hlouposti:
- Boris Johnson, který doufá, že ho jeho kampaň vynese do premiérského křesla
- UKIP
- Donald Trump
- Mariane Le Pen
- Alternative fur Deutschland
- Vladimír Vladimírovič
- Rupert Murdoch se svým slavným výrokem: „Když jdu do Downing Street, udělají, co chci. Když jsem v Bruselu, nikdo si mě nevšímá.“

Good night, UK, and good luck, anebo sbohem, Somálsko, budeš nám scházet?

Za deště

Ammán: 35. Brusel: 12. Oslo: 25. Brusel: 14. Po roce zas v samozvané evropské metropoli s odskokem na sever a zpět. Belgie žije fotbalem. Já žiji posedáváním na schůzích. I když nejen. Ač se na Grand Marktu stále paří a Manneken Pis dosud fintilsky obléká co chvíli nový ohoz, přijde mi letos Brusel trochu omámený. Nehledě na fotbalový svátek, paří se méně, prootže je asi méně důvodů se veselit. Aniž bych chtěl přehánět a přeinterpretovávat, vnímám jakousi kolektivní zkroušenost, a to nejen na superstřeženém letišti či poblíž stanice metro Maalbek, od níž teď sedím jedva 200 metrů, protože se nachází na též ulici, kde máme kancelář. Přeci jen je rána ještě čerstvá, jen několik měsíců.

Jel jsem ráno téměř prázdným metrem přes Maalbek do stanice Schumann a napadlo mě, kolik teroru je třeba, aby se z lidí stali netečné, anonymní stíny. A proč by tomu tak vůbec mělo být. A o kolik je lepší, když se z lidí tváří v tvář hrozbě stávají idioti. I bez hrozeb. Nejhorší je, že teror vlastně funguje, protože vystraší do netečna či iracionálna. I tvoří prostor pro nejhorší lidský odpad, který vždy rád surfuje na vlně strachu. Z idiotů se stávají celebrity, které mění společenský diskurs. Posunem hranic mezi přípustným a nepřípustným pak nenápadně mění i společnost, která hrubne a stává se agresívnější. Pravidla se mění, pravidla neexistují, pravidla jsem já a já říkám, jak věci jsou doopravdy. Vyhlašuji boj falešné politické korektnosti.

Ale kde jsme to...? Aha. V Bruselu pořád prší a prší.

Iftar

V červnu je čekání dlouhé, bo slunko zapadá jak jen to pozdě jde. V Ammánu dnes až v 7.47, po šestnácti hodinách. Do muezzinova volání zbývá ještě asi dvacet minut a i já svůj dnešní půst už vydržím. Symbolicky, alespoň jednou, ze solidarity ke všem kamarádům, kteří budou držet celý měsíc. Pak sklenka vody, datle a hurá něco sníst, zatímco údolím zní mnohahlasné Alláhu akbar.

První den Ramadánu, mého celkem jedenáctého, z toho třetího v Ammánu. Ten úplně první jsem popsal takto a od té doby zažil mnoho variant. Ramadan kareem, přátelé! A příští sobotu jsem pozvaný na křtiny.

Čudit, čudit, čudit

Při pročítání novinek z domoviny zaujala v poslední době zpráva o dalším nezdaru o civilizaci rodné hroudy schválením zákona, jímž se kuřáci vykazují na chodník před hospodu. Takzvaný protikuřácký zákon neprošel díky úsilí hlavního vládního hochštaplera a jeho partaje, jež prý shodou okolností v době projednávání dostala tučný bakšiš od tabákové společnosti. Po neschválení se takzvaně koaliční strany začali dohadovat, kdo za to může, primárně aby ANO mohla rozvířit trochu vody a zasít sémě pochyb. Ke schválení chybělo osm hlasů, z koalice se 16 poslanců ANO zdrželo, 15 bylo proti a 13 pro.

I když si rád dám v hospodě čouda, zákaz hulení považuji za projev vyspělosti společnosti. Nikdy mi nevadilo dát si čouda venku ani neovlivnilo mé rozhodnutí, zda do daného podniku zajít či nikoli. Smirting is fun! Argumenty o omezení svobody podnikání v soukromém prostoru považuji za směšné, třeba proto, že nikdo si na též argumenty nevzpomene, když je řeč o hygienických nárocích. Aneb stejně jako mi přijde normální, že existují normy, jež přikazují, že v kuchyních nemají běhat švábi, že zařízení mají mít teplou vodu a funkční toalety, přijde mi naprosto normální, že by měly existovat normy, jež zakazují v hospodách hulit. Minimální hygienický standard, jenž pomimo řady západních zemí převzali i u nás s oblibou opovrhovaní Turci či Libanonci.

Zpět ke slavné zlatokopské partaji a jejímu šéfovi, jenž jako klíště saje, co se dá. Je to jen několik měsíců, co zčistajasna navrhl snížit DPH na pivo. Teď tedy další malá domu tabáčníkům a maníkům ze čtvrté cenové. V mnoha ohledech fascinující fenomén Babiš není nepodobný fenoménu Trump. Sociální negramocie, extrémní populismus, silné finanční zázemí, patologické lhaní a posedlost mocí. Hm, třeba se nakonec zeměkoule trochu uklidní, když si po celém světě zvolíme do čela megalomany a sociopaty, protože si navzájem budou rozumět. Anebo ne.

Sedmadvacet let od pravěku

Devátého máje, Mezinárodní den ideologů. Světových ideologií tedy, jež se horlivě předhánějí ve vlastních verzích gerojů a nepřátel, u nás dosud na ideologických premisách, jimiž nám čtyřicet let po válce vrchnost vymývala hlavy. Nedávno mě pobavil například Alexandr Zaldostanov, aka Chirurg, aka Putinův kámoš, aka motorkářské vymýtko, když se ho zeptali na rusko-německý pakt ze začátku války. Hodně špatně sehraný údiv a odkaz na bordel v hlavě tázajícího.

Narodil jsem se 27 let po skončení druhé světové. Přesněji tedy, přijmeme-li - jen tak, aby se neřeklo - za konec války 1. září, kdy Japonci podepsali na palubě USS Missouri svou kapitulaci, 27 let, 2 měsíce a jeden den. Kromě toho, že všichni staře vypadající dospělí byli tehdy ukrutně mladí, mé povědomí o druhé světové bylo a dosud z velké části je jako o pravěku, jenž jsem směl poznávat jen skrz zpočátku primárně účelové individuální a kolektivní interpretace. Znamenalo například, že Stalin se nikdy nepachtil s Hitlerem a společně nevymlátili Polsko, americká armáda nikdy neexistovala a poslední velitel 311. bombardovací perutě Britského královského letectva za druhé světové se nejmenoval Jan Kostohryz, DSO.

Letos si připomínáme 27 let od 17. listopadu. Přesněji tedy, 19. ledna 2017 se narodí lidé, kteří budou mít stejný historický odstup ke konci komančské totality, jako já mám ke konci druhé války. Na rozdíl od mé válečné zkušenosti proběhlo posledních 27 let ve svobodné společnosti, kde problémem je přehršel informací, než jejich nedostatek. Postkomančské verze gerojů a nepřátel však zdaleka nejsou tak negativně vyhraněné, jako byly válečné vzpomínky, a denně vidím, jak obtížně se lidé orientují ve světě, který nabízí celé spektrum barev, nejen černou a bílou. Asi i proto mi přišlo důležité si uvědomit, že pro dnes rozené je takzvaně sametový listopad stejným pravěkem jako pro mě druhá světová.

Ba, ba, přiznám, že mě inspiroval výtečný blog Vladimíra Kučery, an jsem si dal k snídani v hotelu uprostřed Oslo, tak se tu o něj též podělím.

Tatort

Dlouho se mi dařilo istanbulskému letišti vyhýbat. I když jsme se naposledy smířili a já na usmířenou dostal apgrejd do byznyz klásu. Bez týdne přesně přes rokem. Teď jsem tu zas. Po další probdělé noci, jejíž větší část jsem zatím strávil srolovaný na sedačce s číslem 16B. Za rok se nám istanbulský hava limani trochu rozrostl a má „oblíbená“ hospa je přestavěná. Oblíbená jen proto, že měla nejlepší internet. Za euro na den. Jinak nic moc. Cena internetu zůstala, tak alespoň nějaká stálice.

Koncerty

Prý inter arma silent musae. Nikoli když má jít o solidní PR jako předvčírem ve znovudobyté Palmyře, jež je, na nedávnou destrukci nehledě, stále nejimpozantnějším památníkem římské kultury na Blízkém východě. Světoznámý orchestr pitěrského Mariinského divadla pod taktovkou Putinova přítele a jednoho z nejlepších dirigentů současnosti Valerije Gergijeva. Mezi sólisty i jiný presidentův přítel, v Panama Papers zamotaný cellista Sergej Roldugin. Nakonec na obrazovce i prezident sám. Téměř na témž místě, kde vloni pár děcek popravilo 25 vojáků syrské armády.

Samozřejmě je dobře, že syrská armáda s mohutnou ruskou podporou vyhnala tzv. Islámský stát z Palmyry. I když by mě zajímal podrobnější rozbor toho, proč a jak se ISIL vůbec do Palmyry dostal. Též nemám nic proti Bachovi či Prokofjevovi, ba naopak, oba patří mezi mé velké oblíbence. I asi chápu Putinovu strategii vymývání primárně, leč nejen ruských mozků. Gríša Paťomkin asi v hrobě tleská. A syrská a ruská letadla bombardují největší syrské město Aleppo s obzvláštní zálibou v trefování nemocnic. Zhruba ve stejnou dobu, kdy probíhal koncert, to napálili do jednoho z uprchlických táborů v Idlíbů, kam mnozí z Aleppa zdrhli. A i když nálety polevily, většina místních v Sýrii nadále asociuje ruské vojenské "úspěch" spíše se zvukem raket, bomb a barelů. Takže příště asi spíše Andante z Haydnova 94. opusu, Vladimíre Vladimíroviči.

Bomby

Když před půldruhým rokem práskli Amíci do nemocnice v severoafghánském Kunduzu, byl z toho celosvětový povyk. Naprosto právem. Při flagrantním porušování Ženevských konvencí je potřeba viníky veřejně pranýřovat, co to dá. Rusové ničí jednu nemocnici v Sýrii za druhou, zcela systematicky a cíleně. Teď v rámci ofensivy na Aleppo rozmlátili dětskou nemocnici, kde zůstalo minimálně 27 obětí, včetně oblíbeného syrského pediatra, Dr. Muhammada Wasíma. Nen den poté, co rozbombardovali základnu syrských dobrovolných záchranářů, kde přišli o život Ahmad Abdullah, Khaled Bašar, Ahmad Mahmud, Hamdo Hadž Ibrahim a Hussain Ismail.

Dle klinické přesnosti náletů je nezpochybnitelné, že šlo o ruská letadla, bo Assad podobné prostředky nemá, i o to, že šlo o cílené útoky, které samozřejmě Kreml kdykoli rád popře. Je zvláštní, že zatímco americké prohřešky vyvolají reakce a vlnu solidarity a masového odporu, vraždy ruské vyvolají maximálně povzdech a odevzdané pokrčení rameny, že s tím beztak nelze nic dělat. Kdy se ze smíření se zlem stane jeho podpora?

Bezmocná zlost či zlobná bezmoc ke konfliktům patří. Těžko jsem se učil vyrovnávat se se situacemi, které neumím změnit. Naštěstí jsem se učil v prostředí, kde jsem neměl na vybranou. Možná tenkrát nad Čečnou létala letadla podobná těm, které dnes vybíjejí syrské doktory a Bílé helmy. A zatímco kremelští vládcové posílají bomby na lidi, kteří se snaží pomáhat obětem války, pošlu zas jen pár peněz rodinám pozůstalých. Ne že by mi dodávalo pocit vlastní důležitosti či mě činilo lepším člověkem, jen je asi jasné, že jsou jinde lidé, kteří ty prachy potřebují trochu víc než já.

Dávno mě straší, jak se z válečných obětí stávají jen anonymní statistiky. Toto je proto zcela neanonymní Dr. Wasím.

A tu se dá přispět na pomoc rodinám padlých a zraněných záchranářů.

The Syria Campaign

Tour de Vind

Katolíci mají biřmování, protestanti konfirmaci. I v sekulárním Dánsku, kde je sice každý automaticky od narození členem luteránské církve, ale málokdo do kostela zajde pomimo několika obadů a svátků.

Podle vnitromisionářského kněze, který vedl Astridinu konfirmaci v západojutském Vindu, je dnešní doba zkažená a zrychlená, mladí místo naslouchání poroučejí a vůbec chodí málo do kostela. Vnitromisionáři jsou ortodoxním proudem uvnitř luteránské církve a Morten si svým způsobem užívá, že má plný kostel svátečních neznabohů. Občas se i škodolibě ušklíbne, že jeho dnešní kongregace neví, kdy vstát a kdy říct amen. Než se dostane k vrcholu svého kázání. „S vírou se to má jako s bicyklem. Jeden kolo ani nemá, druhý ho má v garáži a občas ho jen opráší, jiný neví, jak se na něm jezdí, jen mu přijde těžké ho nosit, další se na něm vozí a je mu hej.“ Často jde prý jen o to nebát se vystoupit z vlastního stínu, zóny pohodlí, říká Morten, zatímco si sundavá límec a talár. „Já též na kole dávno neseděl. Tohle jsem si musel vypůjčit.“

Morten s kolem před kostelem

Morten na kole v kostele

Přiznávám se, že na mši jsem nebyl hodně dlouho, možná naposledy v témž Dánsku při nějaké oslavě či obřadu. Což klidně může být i čtvrtstoletí zpátky. Popojíždět kněze v kostele na kole jsem dosud neviděl nikdy. A asi zas hned tak neuvidím.

Čechyje

Zas ten neodbytný pocit, že kdosi vrtí psem. Kde se vzala, tu se vzala čísi iniciativa přejmenovat naši zem v OSN. Prý jen přidat krátké jméno k dlouhému, abychom nebyli se svou republikou únavní. Strhla se debata. Jedni zuřivě Čechii obhajují, protože než člověk dořekne Čekripablik, všichni se rozutečou, jiní argumentují podobností Čechie a Čečenie (jako by si nás dosud nikdo nepletl), pragocentričností názvu, výsměchem zahraničí, či tím, že navrhované krátké jméno je poplatné ruštině. A pořád ten neodbytný pocit, že se někdo někde snaží odvést pozornost od nějakého průseru rozpoutáním vášnivé debaty nad relativní blbostí.

Přemítám, kdy mi začalo být vcelku jedno. Určitě jsem byl kdysi zastáncem zkrácení. Česko používám též, anglický Čekripablik už dávno netrápí a tu a tam se rád dopouštím hrdelních hříchů, když pojmenuji rodnou vlast pouhým adjektivem. Od jazykového purismu jsem se posunul k důvěře k uživatelům, což víceméně kopíruje českojazyčný přístup k jazykovým změnám, Nejsme Francie či Island, abychom jakékoli jazykové posuny nekompromisně perlustrovali. Ujme se, pokud lidé budou chtít používat. Pokud ne, zůstanu rád dále Čekrepablikánem.

Vysmáto

Rozlučka s Andrzejem, který se stěhuje ze severního Jordánska do severního Libanonu. První práci s NRC dostal ode mě před čtyřmi lety v Abcházii. Pěkný večírek v ammánské kavárně, v jejíž druhé části probíhá velká gay party. Libanonec Sami se směje, že na dotaz zná-li Grindr(a) ještě před pár týdny říkal, že neví, kdo to je a kde pracuje. Já jsem se musel zeptat, kdo že to ten Grindr je, načež se mi smála Samiho iránská partnerka. Novozélanďan Jeremy má spikleneckou radost z toho, jak málokdo rozumí jeho přízvuku. V Cambridgi vychovaný Ital Carlo společně se svou francouzskou partnerkou pomalu odchází v bujaré náladě a neustále nám opakuje, kolik je hodin, protože si předevčírem pořídil chytré hodinky. Angličanka Jenny s Italem Cristianem dostávají záchvat smíchu ze zvuku smíchu toho druhého. Belgičanka Emilie se baví se Španělem Robertem a Australan Martin přináší Andrzejovi na rozloučenou tabulku čokolády a pytlík pražené kávy, prý jediné, co Andrjucha, jak mu říkám já, konzumuje. A kolem stolu sedí dalších patnáct lidí mnoha z Jordánska a různých jiných koutů světa. Mám opravdu skvělý tým.

Deutsch

Sedím na vídeňském letišti. Přisedne si chlapík, věk kolem padesátky, přízvuk nevím odkud, ale hodně rakouský. Začne mi cosi povídat a já kývu ano, ne, občas dělám, že jsem zahloubán do svého buřta či trochu zagestikuluji, třeba na dotaz, zda obsluha chodí, či je třeba objednat na baru. Povídá mi dvacet minut a zas odchází, tak mu na cestu věnuji alespoň jedno německé slovo. Wiederschauen, wiederschauen.

Azraq

Byl jsem si včera popovídat s chlapíky z Emirátského červeného půlměsíce, kteří mají na starosti jeden z uprchlických táborů, ve kterém pracujeme, a zajel i do vedlejšího tábora v Azraqu. Vláda na chvilku pootevřela hranice, aby zaplnila volnou kapacitu tábora. Odhadem má přijít kolem dvaceti tisíc lidí, zatím dorazili asi tisíce tři. Každý den teď kolem tří stovek a my rychle ohrazujeme sekce v táboře, kde přý bude docházet k dalším bezpečnostním prověrkám.

Včera v Azraqu jsem povídal většinou s děckama, protože si jordánská policie hlídá a nechce, abychom se příliš vyptávali jinak. V dětech, které dorazily během posledních několika dní, většinou po měsících života v poušti na syrsko-jordánské hranici, se mísila apatie s agresí. Kluci, co jsou v Azraqu už pár neděl, si naopak chtěli povídat. Ani jeden z nich pár let nebyl ve škole, pár vědělo, kde leží Itálie, což udělalo kolegovi Cristianovi radost, na Česko jsem se neptal. Messiho znali všichni. „Potřebujeme míč,“ osmělil se Arsan, jeden z našich nových kámošů. „A papíry a tužky.“

Nejsem velký cíťa, ale chtělo se mi při pohledu na desítky špinavých a nezřídka podvyžívených děcek řvát. Anebo jsem cíťa. Válka je svině.

Čtrnáct

Letí to. Čtrnáct let života za hranicemi všedních dnů, jež začaly ročním výletem jen tak na zkoušku. Už se mě moc lidí neptá, kdy se vrátím domů, asi pochopivše, že doma je tam, kde zrovna bydlím. Tedy momentálně na Suezské ulici č. 88. Tento týden někdy je to i deset let, co jsem začal pracovat pro svého současného zaměstnavatele, se kterým jsem dosud pracovně zavítal do osmi zemí. Statistiky a čísla, život plyne a já začínám dumat, zda na tomhle kolotoči vydržím i do patnáctky. Spíš ne, zdá se mi momentálně.

Teplo?

EU se rozhodla uplatit Turecko za pozastavení uprchlické vlny a mě se neustále vybavuje oblíbený příklad rozdílů mezi krátkodobými a dlouhodobými řešeními: Mrznoucímu člověku se může v zimě zdát, že dobrým řešením bude vyčůrat se do kalhot. Pocit tepla ovšem trvá jen velmi krátce a dál je ještě hůř. Ne že bych tedy znal z vlastní zkušenosti.

Oficiálně

V předvečer pátého výročí začátku syrské války VVP oznámil, že Rusko stahuje většinu svých vojenských sil ze Sýrie s tím, že úkoly uložené ministerstvu obrany byly splněny. Napadly mě přitom dvě myšlénky.

1. Od Afghánistánu se mi nevybavuje země, ze které by se kdy Rusko či jeho předchůdce dobrovolně stáhlo. Oficiální informace o částečném stažení je nicméně dalším geniálním tahem. Oficiálně nebude, i když bude, a navíc se ze součásti problému opět stává součástí řešení.

2. Pokud si pamatuji, oficiálním odůvodněním ruského bombardování byl boj s islámskými teroristy v čele s tzv. Islámským státem. Úkoly tedy byly splněny, aniž by se Rusko nějak významně ISIL-u dotklo, z čehož vyplývá, že ministerstvo obrany splnilo úkoly neoficiální. Ne že by kdo kdy o oněch neoficiálních úkolech pochyboval, jen je zajímavé, že je nyní VVP oficiálně potvrdil.

Napadla i třetí myšlénka: Pět let od začátku války je naprosto strašný milník. Jak ještě kurva dlouho? Oficiálně či jinak.

Plot

Stavíme plot. V uprchlickém táboře. Uprostřed pouště.

Druhý největší uprchlický tábor v Jordánsku momentálně pojme až 50 tisíc lidí. Oficiálně je v něm zaregistrováno třicet. Reálně v Azraqu žije tisíc tak patnáct. Tábor známe důvěrně, velkou část z něj jsme postavili. Původně měl sloužit jako doplňková ubytovací kapacita pro nově příchozí uprchlíky, ale dosud vlastně zel prázdnotou, protože hranice je už dlouho téměř neprodyšná. I když se nám na ní v poslední době začali hromadit noví a další lidé, kterých je dnes některých odhadů už tisíc čtyřicet. A další jsou na cestě.

Jordánský král se rozhodl pustit nové uprchlíky do země, prý deset až patnáct tisíc během dvou měsíců. Proto stavíme v Azraqu plot. Kolem jedné z prázdných částí, tzv. Village 5. Aby nikdo nemohl ven. Internační centrum uprostřed už tak dost uzavřeného tábora, ve které budou nově příchozí bydlet během bezpečnostních prověrek. Cokoli je lepší než zůstávat na čáře, kde nejen počty lidí, ale i kriminalita roste exponenciální rychlostí. A každý týden několik čekajících umře.

Dnes jsem podepsal objednávku na první dva kilometry pletiva, zítra se začne stavět a za týden budeme mít tři bloky páté vesnice za plotem. Jeden staví ploty, aby nikdo nesměl dovnitř, druhý zas, aby nikdo nesměl ven. My stavíme, aby se lidi mohli dostat dovnitř do Jordánska a my k nim nakonec měli alespoň trochu přístup a mohli jim pomoci. Bez plotu by je jordánská vláda nepřijala. Ploty nemám rád, ale tu je cokoli lepší než status quo. Snad se nám tenhle nevymstí.

Hitparády

Od včerejšího popisu schůzky s Paulem přemítám nad neonáckovskými internetovými hitpáradami. Že jsem se sám do jedné takové dostal, jsem zjistil jen náhodou. Dokonce jsem byl posléze i pozván na sraz lidí, co na podobných nástěnkách visí. Sám koncept sestavování seznamů nepohodlných jedinců či názorů je samozřejmě extremistický a totalitní a vlastně ani nezaráží podpora, jíž se některým sestavovatelům seznamů dostalo od posledních dvou prezidentů. Dva nesebereflektivní ješitové, kterým totalitní praktiky nakonec imponují, mj. proto, že eliminují jakoukoli kritiku. V Andropovem inspirovaném Prognosťáku holt bývalo krásně teplo a zatuchlo.

Momentálně nelze než se na hitparádami usmívat, i když se člověk neubrání myšlence, že od vcelku nevinné a marginální veřejné hany za postoj či názor není zas tak daleko k dramatickým činům. Přesto si nemohu pomoci a, asi netřeba zmiňovat, zařazení do náckovské hitparády mi lichotí. I společnost nemála kamarádů a známých, kterých ale zdaleka není tolik, kolik by mělo. Musíte se více snažit, přátelé.

Pivo bude

Paul Je Američan a žije v Pákistánu. Bude mu kolem sedmdesáti a šéf jordánského OSN ho najal, aby podpořil strategii OSN v Jordánsku, zejména s ohledem na zmapování kapacity státní správy konstruktivně spolupracovat, zabezpečovat základní potřeby lidí i správně utrácet peníze, které Jordánsko dostává od zahraničních kamarádů. Povídáme si nepříliš strukturovaně, za což může můj cyklický mozek, a debata se vesměs točí kolem stavu občanské společnosti a „good governance,“ což vůbec nevím, jak by se přeložilo do češtiny. Třeba „řádná správa věcí veřejných?“

Z původně plánované půlhodiny je půldruhé, během níž se Paul dozvídá, odkud jsem já. Při loučení dostávám otázku mimo soutěž: „V neziskovém prostoru pracuješ dlouho, co si myslíš o Klausově doktríně nepolitické politiky?“ „Je těžké polemizovat se sociopatem,“ odvětil jsem, „což nemyslím jako urážku bývalého presidenta, jen jako čistou diagnózu.“

Nemohl jsem se nerozpovídat, až mě udivilo, nakolik silné je ve mně přesvědčení o nutnosti občanského angažmá a nakolik si vážím lidí, kteří se snaží spojit síly, aby svět kolem nás vypadal byť jen nepatrně lépe. I tím, že donutí politiky k maximálně možné otevřenosti a odpovědnosti. Právě Klaus a jemu podobní nesou velkou část viny na míře frustrace většinové společnosti, které je dosud vnucováno, že má chodit jednou za čtyři roky k volbám, ale jinak držet hubu a krok. Že pouze politické partaje mají právo formovat, kam se naše společnost bude dále sunout. Přitom být (z mého pohledu hodně slabomyslně) ocejchován ekoterirstou či sluníčkářem je téměř táž pocta, jako když se ocitnete v hitparádě nepřátel na nějakém fašounském webu.

S Paulem jsme povídání ukončili s tím, že třeba budeme pokračovat někde u piva. Určitě máme rozdílné názory na spoustu věcí kolem nás, počínaje například tím, který z amerických prezidentských kandidátů je nejmenší sociopat, ale na pokec se těším. Nepochybuji, že bude pro oba zajímavý a obohacující.

Pětky

V největším blízkovýchodním uprchlickém táboře, jordánském Zaatari, se tento týden narodilo pětitisícé děcko. Pět let od začátku války, které si připomínáme příští týden, jsme v táboře natáčeli pětiletá děcka, jejichž život nic než válku nezná. I zemí, které mají primární vliv na to, jak dlouho se ještě bude valčit, je vlastně pět: Irán, Rusko, Saudská Arábie, Turecko a USA.

V čekárně

Pravidelná kontrola urvaného svalu. Dr. Amr je sympaťák, kolem padesáti, zcestovalý a rád si povídá. Při vstupu do čekárny koukám, kdo už sedí. Všichni místní. Pro zábavu si vypočítávám, kolik asi ještě zbývá, než na mě přijde řada. Místní po třech minutách, jen se zakecacím potenciálem jedné mladší dámy si nevím rady. Ještě že tu není žádný cizinec, říkám si, s tím by si doktor určitě povídal rád a dlouho. Nakonec všichni po másle, i mladá paní má hotovo za necelých deset minut, jen postarší vesničanka s dospělou dcerou, co byly těsně přede mnou, ne a ne z ordinace vyjít.

Nakonec vcházím s osmatřicetiminutovou sekerou. Doktor přivítá stiskem ruky, zeptá se, jak se daří, a omlouvá se, že ho předchozí pacientka zdržela. Někteří lidé prý potřebují více času, aby se uklidnili. Prohmátneme sval, který srůstá nádherně, popovídáme si o bolestech, jež nejsou nenormální a domluvíme se, že příště už začneme strečovat. O pět minut a dvacet dinárů později jsem zas venku. Nakonec jsem vypadl úplně nejrychleji ze všech a veškeré mé propočty a předsudky zas selhaly. A tak to má být.

Příměří ve sklenici

Co vlastně máme? Truce, ceasefire, cessation of hostilities. Klid zbraní, příměří, ukončení válčení. Drobné nuance, které v češtině nic neznamenají, pro mnohé z aktérů však obsahují rozdíl mezi tím, zda se alespoň na oko připojí či nikoli.

Už dlouho je jasné, že tahle válka skončí pouze tak, že se různé válčící strany, respektive jejich podporovatelé vyčerpají. Fronta se měsíce, ba roky hýbala jen minimálně, žádný z aktérů nezískával významně navrch, spíše se zdálo, že někteří jsou na pokraji imploze. Ruské angažmá jen vyčerpání urychlilo, včetně toho ruského, i když, nepopíratelně, významně zamíchalo kartami. Včetně tím, jak vyčerpalo všechny ostatní vojensky, politicky i lidsky. „Příměří“ logicky předcházelo zintenzívnění rusko-syrských náletů. Kolem Aleppa klidně i přes 200 náletů denně, včetně cílených zásahů na nemocnice. A šedesát tisíc nových lidí na oficiálně otevřené, de facto však zavřené syrsko-turecké hranici.

Oficiálně asi „cessation of hostilities“, tedy ukončení či přerušení válčení, protože příměří je formálnější, stálé, mělo by být formálně monitorováno a vyžaduje jednání, ke kterému nedochází, protože se zúčastněné strany zatím ani nemůžou dohodnout, kdo má být jednání přítomen. A do jednacího sálu se, nikoli s podivem, hrnou úplně všichni. Ne že by chtěli všichni vyjednávat, ale když už se jedná, všichni u toho chtějí být. Různí lokální aktéři, představitelé různých zemí či nadnárodní, mezivládní či mezinárodní organizace.

Asi je ještě brzy doufat, kam vše povede, zatím však sklenka definitivně zpola plná. Množství náletů se snížilo na 4-5 denně a do leta obklíčených enkláv se pomalu sune pomoc. I když stále není snadné, jak se třeba přesvědčil první konvoj do Muadamija, jemuž cesta z Damašku sice trvala jen hodinu, vyjednávání na místě však dalších šestatřicet. Z patnácti obklíčených enkláv, kde odhadem žije přes milión lidí, třetina z nich na pokraji hladomoru, je třináct obklíčeno syrskou armádou (ve dvou přpadech společně s libanonským hnutím Hizballáh) a dvě ISIL-em. Do každé je třeba dostat pomoc co nejdřív a nejrychleji a vlastně mě ani netrápí blamáž OSN při snaze o shoz pomoci do ISIL-em obklíčeného Deir ez-Zoru.

Po letech zmaru a beznaděje se cosi děje, mění, a to jak na politické úrovni tak pro lidi, kteří se snaží v Sýrii přežit. Zatím nevíme, jak dlouho vydrží a kam povede, ale naděje zůstává, nehledě na obrovské politické problémy, které je třeba vyřešit dřív, než kdokoli může začít přemýšlet o opravě a obnově Sýrie. Rusko si, zdá se, naštěstí uvědomilo, že „rozmlátit a vládnout“ není úplně nejlepší strategie a že samo nedokáže opravu rozmláceného zafinancovat. Saudům bylo asi dáno jasně najevo, že jejich výhružky pozemní ofensivou nikdo nebere příliš vážně, nejen proto, že pokračující saudská vojenská intervence v Jemenu zatím nikam příliš nevede a stojí spoustu peněz. Jen Turci zatím nevědí, co a jak dál, rozhádavši se postupně s Ruskem, USA, Evropou, Saudskou Arábií a dalšími arabskými boháči.

Je jedno, jak budeme současný stav nazývat, důležité je, že nad Sýrií vysvitlo po pěti letech slunko. Ač zatím jen jeden paprsek, o kterém nevíme, jak dlouho bude svítit. Možná jsme ale svědky začátku konce syrské války, snad je sklenice opravdu z půlky plná a slunko vydrží, inshAllah.

Setkání

Poprvé jsme se s Adamem potkali před jedenácti lety ve Vladikavkaze, kam přijel studovat beslanské události. Propojili nás společní známí a on u mě pár neděl bivakoval na matraci v kuchyni. Následovalo setkání v jedné z kábulských expatských naléváren čtyři roky poté, suši v islamábádském Mariottu plus další tři, a teď pivo v Ammánu. Výběr místa mimoděk nepatrně symbolicky, protože hotel Landmark, dříve Radisson, byl před jedenácti lety jedním ze tří cílů sebevražedných atentátníků. Místem posledního podobného útoku v Jordánsku. A Adam je odborník na terorismus. Ač oba Češi, v ČR jsme se dosud nikdy nepotkali. I když se osobně celkem známe třeba jen několik neděl, každé naše setkání mě hodně baví. Asi že si máme o čem povídat. Těším se na další. Statisticky vzato by mělo proběhnout tak za 3-4 roky a v úvahu namátkou připadají Baghdád, Damašek, Teherán či též úplně někde jinde.

Sobotní odpoledne

Půl roku povídání, hecování a vymýšlení, jak se bude naše neformální uskupení jmenovat. Duwen Blade, dle českého dětského snu. Jenny and the Wavers, dle kolegyně, která se proslavila žádostmi o výjimku (“waiver”), když nemůžeme sehnat dostatek zájemců o výběrové řízení, či když zájemci, které máme, nejsou dost dobří. Nebo Third Friday podle třetího letošního pátku, kdy jsme si málem poprvé zahráli. Povedlo se nakonec jen jednou, spontánně na jakési party. Amjad mezitím dostal práci v Istanbulu, takže si dnes s Eliasem a Johnem jdeme brnknout jen ve třech.

Dnes

Jsem rád, že si pětadvacátý únor už nemusíme povinně připomínat. Činím dobrovolně. Abych nezapomněl na totalitní marasmus, který následoval čtyřicet let po únoru a který zas vylézá na povrch ve snahách různých individualit a uskupení směřovat mou roudnou zemi k sociálně debilní společnosti.

Kočky

Sedíme na nábřežce na předměstí Tripoli a Noor nám ukazuje fotku dvouleté Marii. „Co ty Talale, ty máš rodinu?“ ptám se Noorova kamaráda, který nás celý den provázel po městě? „Já mám kočku.“ Hned dává do placu fotky ze svého telefonu. Téměř se stejně obdivným úsměvem, s jakým nám Noor ukazoval Mariu.

Bloudění po tripolských hamámech, hradech, mešitách, výrobnách mýdla a bazarech nemělo chybu. I když se druhé největší libanonské město tu a tam změní v dějiště nelítostných sektářských bojů. Jako třeba před půldruhým rokem, kdy islamisté zaútočili na libanonské vojáky. V Tripoli i v Minii, kde jsme si k obědu objednali asi tři kila čerstvých ryb.

Vzpomněl jsem si na jakousi americkou misionářku, která se rozhodla založit útulek pro kočky v Jemenu. Byla šokována, že je místní jedí. Zákeřnosti anglické výslovnosti udělali z „chewing khat“ „chewing cat.“ Kamarádi tvrdí, že útulek funguje dodnes. A dodnes je prázdný.

Noor, Talal, Nusret, Niamh a já. Čekáme na jídlo a koukáme na fotky Talalovy kočky. S Bosňákem Nusretem jsem pracoval čtyři roky v Gruzii a s Irkou Niamh půldruhého v Afghánistánu a Pákistánu. Teď se potkáváme v Libanonu.

Po druhém největším libanonském městě jsme se s Niamh vydali z Beirútu opačným směrem do třetího největšího. Křižácký vodní hrad v Saidě a procházka bludistěm středověkého bazaru. Arghilu pokuřující staříci s úsměvem odpovídají na naše „marhaba“ a „yatik al afiya“, pekař nabízí čerstvý sambusek, cukrářky dávají ochutnat neuvěřitelně dobrou čerstvou Aish el Sarayu. A v grilu sedí kočka. Asi smrdí rybou. Ten gril.

Výkup

Můj kdysi oblíbený týdeník zveřejnil článek o dvou ženách, které strávily necelé dva roky v pekle. Vlastně byl o vládě, která za ně zaplatila. Článek obsahoval výmysl, že se jedna z holek chtěla do pekla vrátit, a několik informací, které by novinář neměl mít, a pokud je má, měl by si nechat pro sebe. Celý ten článek je hloupý a bude mít asi na svědomí hodně zla, což si i jeho šéfredaktor uvědomuje, minimálně soudě dle zajímavého rozhovoru v internetové televizi. Časopis vlastně nejprve zveřejnil jakýsi osvětlující editorial, ze kterého však není jasné, zna nejde jen o pokus o vyždímání sexy tématu.

Napadá mě spousta argumentů, proč považuji zveřejněné informace za nešťastné a formulace plné argumentačních faulů, ale nechám si pro sebe. Protože o některých věcech se zkrátka ve slušné společnosti nemluví. Koneckonců část už řekla i Tereza ve zmíněné televizi i Adam.

Olivovník

“Hoří dobře, je to olivovník,“ říká mi mladý kluk, který zrovna má, co já potřebuju. Dřevo do krbu. Nemluví moc dobře anglicky, takže se jen usmívá, když mu říkám, že zatím jsem měl štěstí na dřevo nehořlavé a to jeho vypadá trochu mokře. Poslednímu porozuměl: „Mokré? Vůbec ne! Podívej!“ Stahuje z kupy dřeva igelit, který nevypadá příliš důvěryhodně. Čtyřicet piastrů za kilo, takže pytel zhruba za deset dinárů. Dobrá, nalož pytel, já dojdu pro auto.

„Pětadvacet kilo,“ hlásí mi, když přeparkuju. Pak se podívá nadšeně na logo, co mám na autě: „Ty jseš z Norska?“ Mám radost, že jsme poznatelní, tak se ho ptám, jak ví, komu logo patří. „Já jsem ze Sýrie, opravili jste mi v Irbidu dům.“ Pak se zamyslí a omlouvá se, že jeho angličtina není příliš dobrá: „Nemáte něco pro studenty? Vystudoval jsem rok stavárny a nevím, jak dál, chtěl bych dostudovat a dělat něco pořádnýho.“ S vysokoškolským vzděláním pro Syřany je to v Jordánsku špatné, když je školné srovnatelné se špičkovými americkými universitami. „Bohužel nemáme,“ odpovídám a nutím mu peníze, které nechce přimout. Prý na jeho účet, když tak pomáháme a pomohli jsme i jeho rodině.

Sedím doma u zapáleného syčícího krbu, ve kterém olivovník ne a ne chytnout. Možná by i ta desetidinárovka hořela líp. Tu už nemám, mám jen nového kámoše, ke kterému zajedu, až zas budu potřebovat přiložit do krbu. Mezitím je třeba něco udělat s tím přístupem k vysokoškolskému vzdělání, říkám si.

Džisr

Jestli budu něčeho litovat po svém pobytu v Jordánsku, mezi prvními asi bude nedostatek kapacity naučit se arabsky. Mými jedinými učiteli jsou řidiči, kterých se tu a tam zeptám na pár slov či větu. Cizí zvuky však většinou nevydrží v paměti déle než pár hodin.

Achmad mě veze do nemocnice na kontrolu a v zácpě se ho ptám, jak se řekne most. Džisr. Auta se nehýbou a my tedy stojíme na Džisr al Abdali. Říkám Achmadovi, ať se na mě nezlobí, že asi rychle zapomenu, protože je pro mě každé slovo jen obtížně zapamatovatelný zvuk. Achmad se směje, jak si je možné takhle jednoduché slovo nepamatovat.

„Víš, jak se řekne džisr v mém jazyce? Most,“ říkám Achmadovi, který je vyveden z míry. „Počkej, mosque, to je přeci mešita, mesdžid nebo džáma,“ má radost, že si vzpomněl. A hned se mě ptá, jakým že to mluvím jazykem. Čeština ho neohromí, ale jedno slovo prý rád bude znát. „Nikdo z mých kámošů česky nic neumí!“

Cestou zpátky se Achmada ptám, jestli si ten zvuk pamatuje. „Mosque!“ vypadne z něho vítězoslavně po chvíli. Opravím mu poslední písmenko a jedeme dál, zatímco se v dalších zácpách dozvídám pár nových slovíček. Místo obvyklé čtvrthodiny jedeme třikrát déle. Když lezu s auta, Achmad se usměje a zdvihne palec: „Most!“

Válka v Londýně

Za pár neděl se celý svět potká, aby si popovídal o situaci v Sýrii a poklepal se navzájem po ramenou za svou štědrost, když budou oznamovat, kolik kdo hodlá pustit na pomoc obětem války a podporu sousedních zemí, jež poskytují zázemí více než 4 miliónům uprchlíků. Krom šéfů pořádajících zemí (UK, Norsko, Německo, Kuvajt) zatím potvrdilo účast 14 premiérů a 7 prezidentů. Určitě nakonec bude víc, protože podpořit správnou věc se mediálně hodí a fotografů bude určitě dost. Navíc se v Londýně dobře šopuje. Mě též pozvali, ale londýnské nákupy nechám na jindy. Jsem asi už unavený ze stále stejných deklarací, stejných textů, stejných požadavků, jež nakonec řeší jen pramálo.

Mezitím se syrská válka neúprosně blíží pátému výročí a pramálo naznačuje tomu, že by se situace měla v dohledné době změnit. Letadla různých zemí dále denně zabíjejí civilisty a Assadovi pohůnci vymysleli, že nejlepším způsobem, jak si zajistit loyalitu lidí je obklíčit a nechat zemřít hlady. Pravda, nejen Assadovi – 2 z momentálně 14 obklíčených míst jsou pod kontrolou ISILu. Ne, na mysli neklesám, jen na mě asi jen trochu dolehla zimní únava.

Berle

Poprvé v životě jsem potřeboval berle po pádu do jednoho otevřeného kábulského sklepa, ze kterého jsem vylezl s frakturou kotníku. Na četné dotazy o příčině belhání jsem nakonec začal odpovídat, že jsem špatně našlápl při tanci. Hlavně uklízečkám se tato verze moc líbila. Těm samým, co nám chodily krást cigarety, které pak tajně vyčuzovaly na dvorku kanclu. S berlemi jsem zažil hodně bolesti i dost srandy a bizarních situací. Třeba když mě na letišti v Dubaji cestou z nemocnice zpět do Kábulu automaticky nutili do jiné fronty, že prý jsem si asi spletl, protože s berlemi se létá z, nikoli do Kábulu.

Teď mám berli zas. Po prvním tréninku v jediné blízkovýchodní badmintonové akademii, the Shuttlers, ze kterého jsem odbelhal po necelé hodině, poté, co mi můj deblový parťák dal ránu raketou do lýtka. Alespoň takový byl první pocit, ke kterému mozek nemohl pobrat, jak je možné, když parťák stojí tři metry ode mě. Hm, asi nebouchl. Jak potvrdil následný MRI sken, rána byla od prasklé šlachy. Takže zas berle a rozverné úsměvy kolegů, že jsem si dokázal přivodit zranění i při plážovém sportu. Asi začnu říkat, že jsem špatně našlápl při tanci.

Tarik

„Tak jak je ženě?,” ptávám se ho asi třetí měsíc, když mu ráno předávám klíč od služebního auta. Od doby, kdy si přišel pro zálohu na výplatu, které dle vnitřních směrnic neschvalujeme. Tarikovi jsem ale schválil: žena měla před poslední operací rakoviny a on už nevěděl, kde si půjčit.

Manželka je, zdá se (inshallah), vyléčena. Po třech letech strávených ve špitálech a na operačních sálech opakované testy potvrdily, že je čistá. Stejné tři roky jí Tarik na lékařovu radu tajil její diagnózu, že prý je tak lepší pro psychiku a následně i fyzické zdraví. Nevěděla ani jedna ze dvou dcer a většina příbuzných. „Skončily mi tři roky lhaní a utajování,“ bylo i první, co z Tarika cestou na emirátské velvyslanectví vypadlo.

Jako řidič si u nás Tarik vydělá v přepočtu asi 17 tisíc hrubého. V odpověď na jeho dotaz ohledně plánované valorizace platů jen pokyvuji, že snad už brzy, až podepíšeme naše větší kontrakty. Tři roky pobíhání po doktorech Tarika stály jeho auto, část nábytku a jiného vybavení domu, odcizené příbuzné a známé, se kterými se dle jejich soudu nedostatečně kamarádil, a nakonec i asi 300 tisíc korun dluhů. Má spočítáno, kolik si půjčí v bance, aby vyplatil všechny své věřitele a dokázal vyžít z výplaty. Lepší dlužit jen jednomu, i když vám zůstane na osm let.

Nehledě na svou hromovitou postavu je třicátník Tarik hodně v klidu. Pokorný, smířený, ale s jasným cílem. „Když jsme jí prozradili, co jí bylo, byla v šoku. Ale je to super.“ Jedeme dál.