Džisr

Jestli budu něčeho litovat po svém pobytu v Jordánsku, mezi prvními asi bude nedostatek kapacity naučit se arabsky. Mými jedinými učiteli jsou řidiči, kterých se tu a tam zeptám na pár slov či větu. Cizí zvuky však většinou nevydrží v paměti déle než pár hodin.

Achmad mě veze do nemocnice na kontrolu a v zácpě se ho ptám, jak se řekne most. Džisr. Auta se nehýbou a my tedy stojíme na Džisr al Abdali. Říkám Achmadovi, ať se na mě nezlobí, že asi rychle zapomenu, protože je pro mě každé slovo jen obtížně zapamatovatelný zvuk. Achmad se směje, jak si je možné takhle jednoduché slovo nepamatovat.

„Víš, jak se řekne džisr v mém jazyce? Most,“ říkám Achmadovi, který je vyveden z míry. „Počkej, mosque, to je přeci mešita, mesdžid nebo džáma,“ má radost, že si vzpomněl. A hned se mě ptá, jakým že to mluvím jazykem. Čeština ho neohromí, ale jedno slovo prý rád bude znát. „Nikdo z mých kámošů česky nic neumí!“

Cestou zpátky se Achmada ptám, jestli si ten zvuk pamatuje. „Mosque!“ vypadne z něho vítězoslavně po chvíli. Opravím mu poslední písmenko a jedeme dál, zatímco se v dalších zácpách dozvídám pár nových slovíček. Místo obvyklé čtvrthodiny jedeme třikrát déle. Když lezu s auta, Achmad se usměje a zdvihne palec: „Most!“