Olivovník

“Hoří dobře, je to olivovník,“ říká mi mladý kluk, který zrovna má, co já potřebuju. Dřevo do krbu. Nemluví moc dobře anglicky, takže se jen usmívá, když mu říkám, že zatím jsem měl štěstí na dřevo nehořlavé a to jeho vypadá trochu mokře. Poslednímu porozuměl: „Mokré? Vůbec ne! Podívej!“ Stahuje z kupy dřeva igelit, který nevypadá příliš důvěryhodně. Čtyřicet piastrů za kilo, takže pytel zhruba za deset dinárů. Dobrá, nalož pytel, já dojdu pro auto.

„Pětadvacet kilo,“ hlásí mi, když přeparkuju. Pak se podívá nadšeně na logo, co mám na autě: „Ty jseš z Norska?“ Mám radost, že jsme poznatelní, tak se ho ptám, jak ví, komu logo patří. „Já jsem ze Sýrie, opravili jste mi v Irbidu dům.“ Pak se zamyslí a omlouvá se, že jeho angličtina není příliš dobrá: „Nemáte něco pro studenty? Vystudoval jsem rok stavárny a nevím, jak dál, chtěl bych dostudovat a dělat něco pořádnýho.“ S vysokoškolským vzděláním pro Syřany je to v Jordánsku špatné, když je školné srovnatelné se špičkovými americkými universitami. „Bohužel nemáme,“ odpovídám a nutím mu peníze, které nechce přimout. Prý na jeho účet, když tak pomáháme a pomohli jsme i jeho rodině.

Sedím doma u zapáleného syčícího krbu, ve kterém olivovník ne a ne chytnout. Možná by i ta desetidinárovka hořela líp. Tu už nemám, mám jen nového kámoše, ke kterému zajedu, až zas budu potřebovat přiložit do krbu. Mezitím je třeba něco udělat s tím přístupem k vysokoškolskému vzdělání, říkám si.