Bloudění po tripolských hamámech, hradech, mešitách, výrobnách mýdla a bazarech nemělo chybu. I když se druhé největší libanonské město tu a tam změní v dějiště nelítostných sektářských bojů. Jako třeba před půldruhým rokem, kdy islamisté zaútočili na libanonské vojáky. V Tripoli i v Minii, kde jsme si k obědu objednali asi tři kila čerstvých ryb.
Vzpomněl jsem si na jakousi americkou misionářku, která se rozhodla založit útulek pro kočky v Jemenu. Byla šokována, že je místní jedí. Zákeřnosti anglické výslovnosti udělali z „chewing khat“ „chewing cat.“ Kamarádi tvrdí, že útulek funguje dodnes. A dodnes je prázdný.
Noor, Talal, Nusret, Niamh a já. Čekáme na jídlo a koukáme na fotky Talalovy kočky. S Bosňákem Nusretem jsem pracoval čtyři roky v Gruzii a s Irkou Niamh půldruhého v Afghánistánu a Pákistánu. Teď se potkáváme v Libanonu.
Po druhém největším libanonském městě jsme se s Niamh vydali z Beirútu opačným směrem do třetího největšího. Křižácký vodní hrad v Saidě a procházka bludistěm středověkého bazaru. Arghilu pokuřující staříci s úsměvem odpovídají na naše „marhaba“ a „yatik al afiya“, pekař nabízí čerstvý sambusek, cukrářky dávají ochutnat neuvěřitelně dobrou čerstvou Aish el Sarayu. A v grilu sedí kočka. Asi smrdí rybou. Ten gril.
Žádné komentáře:
Okomentovat