Pivo bude

Paul Je Američan a žije v Pákistánu. Bude mu kolem sedmdesáti a šéf jordánského OSN ho najal, aby podpořil strategii OSN v Jordánsku, zejména s ohledem na zmapování kapacity státní správy konstruktivně spolupracovat, zabezpečovat základní potřeby lidí i správně utrácet peníze, které Jordánsko dostává od zahraničních kamarádů. Povídáme si nepříliš strukturovaně, za což může můj cyklický mozek, a debata se vesměs točí kolem stavu občanské společnosti a „good governance,“ což vůbec nevím, jak by se přeložilo do češtiny. Třeba „řádná správa věcí veřejných?“

Z původně plánované půlhodiny je půldruhé, během níž se Paul dozvídá, odkud jsem já. Při loučení dostávám otázku mimo soutěž: „V neziskovém prostoru pracuješ dlouho, co si myslíš o Klausově doktríně nepolitické politiky?“ „Je těžké polemizovat se sociopatem,“ odvětil jsem, „což nemyslím jako urážku bývalého presidenta, jen jako čistou diagnózu.“

Nemohl jsem se nerozpovídat, až mě udivilo, nakolik silné je ve mně přesvědčení o nutnosti občanského angažmá a nakolik si vážím lidí, kteří se snaží spojit síly, aby svět kolem nás vypadal byť jen nepatrně lépe. I tím, že donutí politiky k maximálně možné otevřenosti a odpovědnosti. Právě Klaus a jemu podobní nesou velkou část viny na míře frustrace většinové společnosti, které je dosud vnucováno, že má chodit jednou za čtyři roky k volbám, ale jinak držet hubu a krok. Že pouze politické partaje mají právo formovat, kam se naše společnost bude dále sunout. Přitom být (z mého pohledu hodně slabomyslně) ocejchován ekoterirstou či sluníčkářem je téměř táž pocta, jako když se ocitnete v hitparádě nepřátel na nějakém fašounském webu.

S Paulem jsme povídání ukončili s tím, že třeba budeme pokračovat někde u piva. Určitě máme rozdílné názory na spoustu věcí kolem nás, počínaje například tím, který z amerických prezidentských kandidátů je nejmenší sociopat, ale na pokec se těším. Nepochybuji, že bude pro oba zajímavý a obohacující.