Už dlouho je jasné, že tahle válka skončí pouze tak, že se různé válčící strany, respektive jejich podporovatelé vyčerpají. Fronta se měsíce, ba roky hýbala jen minimálně, žádný z aktérů nezískával významně navrch, spíše se zdálo, že někteří jsou na pokraji imploze. Ruské angažmá jen vyčerpání urychlilo, včetně toho ruského, i když, nepopíratelně, významně zamíchalo kartami. Včetně tím, jak vyčerpalo všechny ostatní vojensky, politicky i lidsky. „Příměří“ logicky předcházelo zintenzívnění rusko-syrských náletů. Kolem Aleppa klidně i přes 200 náletů denně, včetně cílených zásahů na nemocnice. A šedesát tisíc nových lidí na oficiálně otevřené, de facto však zavřené syrsko-turecké hranici.
Oficiálně asi „cessation of hostilities“, tedy ukončení či přerušení válčení, protože příměří je formálnější, stálé, mělo by být formálně monitorováno a vyžaduje jednání, ke kterému nedochází, protože se zúčastněné strany zatím ani nemůžou dohodnout, kdo má být jednání přítomen. A do jednacího sálu se, nikoli s podivem, hrnou úplně všichni. Ne že by chtěli všichni vyjednávat, ale když už se jedná, všichni u toho chtějí být. Různí lokální aktéři, představitelé různých zemí či nadnárodní, mezivládní či mezinárodní organizace.
Asi je ještě brzy doufat, kam vše povede, zatím však sklenka definitivně zpola plná. Množství náletů se snížilo na 4-5 denně a do leta obklíčených enkláv se pomalu sune pomoc. I když stále není snadné, jak se třeba přesvědčil první konvoj do Muadamija, jemuž cesta z Damašku sice trvala jen hodinu, vyjednávání na místě však dalších šestatřicet. Z patnácti obklíčených enkláv, kde odhadem žije přes milión lidí, třetina z nich na pokraji hladomoru, je třináct obklíčeno syrskou armádou (ve dvou přpadech společně s libanonským hnutím Hizballáh) a dvě ISIL-em. Do každé je třeba dostat pomoc co nejdřív a nejrychleji a vlastně mě ani netrápí blamáž OSN při snaze o shoz pomoci do ISIL-em obklíčeného Deir ez-Zoru.
Po letech zmaru a beznaděje se cosi děje, mění, a to jak na politické úrovni tak pro lidi, kteří se snaží v Sýrii přežit. Zatím nevíme, jak dlouho vydrží a kam povede, ale naděje zůstává, nehledě na obrovské politické problémy, které je třeba vyřešit dřív, než kdokoli může začít přemýšlet o opravě a obnově Sýrie. Rusko si, zdá se, naštěstí uvědomilo, že „rozmlátit a vládnout“ není úplně nejlepší strategie a že samo nedokáže opravu rozmláceného zafinancovat. Saudům bylo asi dáno jasně najevo, že jejich výhružky pozemní ofensivou nikdo nebere příliš vážně, nejen proto, že pokračující saudská vojenská intervence v Jemenu zatím nikam příliš nevede a stojí spoustu peněz. Jen Turci zatím nevědí, co a jak dál, rozhádavši se postupně s Ruskem, USA, Evropou, Saudskou Arábií a dalšími arabskými boháči.
Je jedno, jak budeme současný stav nazývat, důležité je, že nad Sýrií vysvitlo po pěti letech slunko. Ač zatím jen jeden paprsek, o kterém nevíme, jak dlouho bude svítit. Možná jsme ale svědky začátku konce syrské války, snad je sklenice opravdu z půlky plná a slunko vydrží, inshAllah.
Žádné komentáře:
Okomentovat