Air France

Naposledy jsme se potkali před sedmi lety na trase z Paříže do Dubaje. Krom nesnesitelného spolucestujícího to byl vcelku pohodový let. I spolucestujícího jsem nakonec ztrapnil a od té doby vzpomínal jen v dobrém. Teď třetí let během měsíce a při pomyšlení, že ještě jeden zbývá, se obrňuji trpělivostí a v duchu medituji.

Po dlouhé době se mi potvrdilo staré francouzské přísloví "s více jak 185cm do Airbusu nelez". Pokus o zakoupení si apgrejdu k nouzovému východu skončil nejprve krachem mobilní aplikace, až poté neochotou slečny u přepážky, které se viditelně o víkendu ráno nechtělo pracovat. Korunu divnému personálu nasadili nejapně vulgárně žertující mladíci u gate-u a slečna, která kritizovala velikost mého příručního zavazadla. Se kterým jsem jen za poslední měsíc letěl šestkrát. S jinými společnostmi. To už jsem se ale těšil na cukrovou vodu, jež pod honosným názvem juice tvoří zlatý hřeb občerstvení na palubě Airbusu. A na radu milé slečny, že si příště mám vzít do kabiny něco menšího, jsem se jen usmál, že se nemusí bát, protože příště s Air France nepoletím.

Kdysi jsem přirovnal turecké airlines k českým politikům kvůli nulové sebereflexi a sebeklamu ohledně vlastní kvality. Co s Air France? Asi jako francouzský president, jenž se pyšní nejnižším ratingem od druhé světové a nic, ale vůbec nic si z toho nedělá. Tak já též nebudu.