Vladaři

Pět let od smrti Kaddáfího se Libye potácí v de facto dvoustátí. Oblíbená mantra populistů světa, Klausem počínaje a Trumpem konče, ráda připomíná, jak byla za tyrana mnohem lépe. Východní konspiráti navíc zamumlají poznámku o americkém vlivu na poničení krásného odvážného světa, který v regionu panoval. Jak krásně byla za Saddáma za Muammara a dalších, pokud tedy zrovna nevraždili, nemučili, neplynovali (nehodící se škrtněte) své odpůrce.

Pět let od Kaddáfího smrti hledají mnozí, kdo je na vině. Libyi neznám, jen mě namátkou napadá: Francouzská (čti Sarkoziho) horlivost tvořit bezletové zóny bez řádné domluvy s dalšími velkými hráči (čti Rusko), kteří se urazili a rozhodli, že to zápaďákům jednou vrátí. Neexistující plán, co má být po Kaddáfím, protože radost z konce tyrana stačí ke změně zřízení v zemi. Neexistence alternativních leaderů. Nezkušenost s jiným než totalitním zřízením a nedůvěra k alternativám. Vše v kombinaci s Kaddífího dlouhodobou strategií fragmentalizace země, v nejlepší tradici hesla Rozděluj a panuj. Nejlépe to asi vystihl jeden libyjský profesor, kterého jsem potkal před pár týdny: „Do Kaddáfího existoval systém stipendií a kvót, který znamenal, že na každé škole, na každé universitě v zemi se potkávali mladí lidé z různých koutů, rodin, klanů, etnických skupin Libye. Kaddáfí to zrušil a naopak cíleně podkopával volnou interakci mezi různými skupinami v zemi. Teď se vlastně pořádně neznáme, nevíme, proč bychom si měli důvěřovat. Lokální zájmy jsou mnohem důležitější, než zájmy země jako celku.“

Je to všechno nějak komplikované, a proto raději obviňujme Amíky a další z toho, jak vše rozsekali, a s láskyplným úsměvem vzpomínejme na dobu vlády masových vrahů. Protože za nich bylo líp. Stejně jako za Komančů třeba. Aneb jak říkají psychologové: Amnésie je jedním z nejdůkladnějších, nejfunkčnějších a nejdůležitějších způsobů, jak si mozek dělá život alespoň trochu snesitelným.