Sans prix

Cena za nejlepší nadaci roku, která propaguje mír a sport, nakonec přistála v klíně někomu jinému, ale přesto se výlet do Monaka vydařil. I když jsem si připadal trochu jako Marťan mezi stovkami sportovních funkcionářů, kteří si lámou hlavu nad tím, jak vymyslet projekty v komunitách, které je potřebují. Včetně uprchlických. Možná jsem si místy připadal i jako lépevědoucí, protože mi úroveň některých debat připomínala první ročník střední humanitární. Bez povýšenecké blahosklonnosti.

V každém případě zajímavé pozorovat a poznávat myšlenkové pochody mezinárodních sportovních uskupení, federací a výborů a dozvídat se, jak se jich stále více snaží rozšiřovat společensky odpovědné projekty pro marginalizované skupiny dětí a mladých. Mezinárodní federace volejbalu, ping-pongu a taekwonda zaujaly nejvíce. FIFA se též pochlapila, i když jsem stále bez iluzí. A na otázku, zda má smysl utrácet peníze za mostrózní, komerční a velmi zpolitizované masové sportovní akce typu světových mistrovství a olympiád, nebo raději podobné peníze utratit za projekty, které přímo pracují s mládeží a dětmi, nikdo odpovědět nedokázal. Nebo neuměl. Nebo nechtěl.