V Bagdádu to bouchá téměř každý den, jen se o tom každý den nemluví. I když jsme vlastně měli pár neděl relativního klidu, kdy se z denních výbuchů staly týdenní. Těžko říct, zda se opět přiostřuje, i když by se asi málokdo divil. Zatímco v ČR se v předvolebním boji lidé urážejí, v Iráku se názorové rozdíly nezřídka řeší výbušninou. Ať už jde o lokální roztržky, obchodní jednání nebo třeba snahu podkopat věrohodnost premiéra, který jen před měsícem vyhlásil konec islamistů. Či pokus premiérových příznivců dokázat, že je v boji proti šílencům třeba pokračovat a jediným, kdo to dokáže, je právě stávající předseda vlády. Je jedno proč a asi je i jedno kdo. Bagdádská politicko-sociálně-etnická struktura zrcadlí Irák a každé čtvrti vládne jiná vojenská skupina. Jako ti chlapíci, co sídlí naproti hotelu Gardenia.
Zvenku vypadají bagdádské explose nebezpečně, z Iráku vcelku rutinně. Pravděpodobnost, že by člověk byl v nesprávný moment na nesprávném místě je hodně malá. Rozhodně menší než třeba v Čečně, Afghánistánu či Pákistánu. Nám bagdádské bomby vlastně způsobují primárně logistické problémy, protože kvůli dodatečným checkpointům a zvýšeným kontrolám zpomalují dopravu a zhoršují naši možnost dostat se v už i tak přehuštěné dopravě z místa na místo. Tentokrát je ale město relativně průjezdné, což znamená, že se lidé bojí a zůstávají doma.
Cestou ze švédské ambasády jsem projel přes Tajranovo náměstí. Bylo prázdné, stejně jako většina ulic v centru města, takže dočasné checkpointy příliš nezpomalovaly. Vojáci se při kontrolách ležérně bavili, jako by se bývalo nic nestalo. Život jde dál, i na výbuchy se dá zvyknout. A z jejich obětí už jsou zas jen statistiky.
Žádné komentáře:
Okomentovat