Vanessa

Mám sedavé zaměstnání a od nedostatku pohybu a přehršle stresu bolí záda. I proto jsem si oblíbil masáže v erbilském hotelu Noble, i když po pár měsících svým „ka pun kap“ už žádnou ze čtyř masérek neohromím. Alespoň na mě ale též nekoukají s obavou, zda si neřeknu o happy ending, což je prý jinak v erbilských masážních salonech zahrnuto v ceně. I v hotelu Noble jsem již párkrát narazil na podivné individuum, domáhající se nadstandardních služeb, a opakovaně si oddychl, když byl takový potenciální zákazník vykázán. Protože člověk vlastně nakonec nikdy neví. Do Noble jsem se odvážil jen proto, že doporučily ženské kolegyně.

„Ty tu dlouho? Byl doma? Letiště zavřené, nemůžu domů,“ řekla mi dnes Vanessa asi nejdelším anglickým projevem, který jsem od ní kdy slyšel. Jinak na mě tu a tam něco chrlí thajsky a strašidelně se u toho směje. Veškeré pokyny, kdy se jak mám hýbnout, zadává poklepáním ruky, nebo protáhlým okéééj.

Vanessa je gastarbajtr, který dorazil do Erbilu v dobách, kdy měl irácký Kurdistán tolik autonomie, že kontroloval i irácké hranice. Návštěvník tudíž vůbec nemusel přijít do styku s federálními úřady. Po zpackaném kurdském referendu se ale vše změnilo, počínaje okamžitým uzavřením erbilského letiště pro zahraniční lety, díky čemuž se najednou tisíce cizinců, včetně stovek humanitárních pracovníků, ocitli v Iráku nelegálně, protože kurdské vízum či povolení v pobytu za mostem vůbec nic neznamená. A jinak než přes ten pomyslný most se odsud dostat nedá. Pokud tedy člověk nevyrazí přes neoficiální hranici do Turecka či Íránu, což sice některé organizace dělají, ale thajská masérka by asi hned tak neprošla. Navíc by beztak neměla, kam putovat dál, a minimálně na turecké straně přechodu Ibrahim Chalil prý začíná dost přituhovat. Humanitárky mezitím dokázaly vyjednat speciální režim legalizace pobytu, hodně lidí stále však Ibrahim Chalil používá.

Následkem zářijového referenda byly zrušeny desítky civilních letů a množství zboží putujícího letištěmi v Erbilu a Sulejmanii spadl z dvouapůltisíce na deset tun měsíčně. Federální bagdádská vláda zároveň přitáhla rozpočtové kohouty, zamezila legálnímu kurdskému prodeji irácké ropy a převzala kontrolu nad jedním z největších iráckých nalezišť Baba Gurgur. Irácký Kurdistán už téměř půl roku stagnuje a propadá se do hluboké ekonomické krize, státní zaměstnanci protestují, protože nejsou peníze na jejich mzdy, nemocnice nemají na provoz a každý týden kdesi kdosi demonstruje za znovuotevření letišť a neomezený pohyb lidí a zboží. Dodnes mě ale nenapadlo, že jednou z obětí hloupého referenda je i Vanessa a tisíce jí podobných, kteří se sice do iráckého Kurdistánu vypravili zcela legálně, ale momentálně nemají žádnou možnost se odsud stejně legálně (čti: bez úplatků a mnohastodolarových pokut) dostat. A asi to krom Vanessy nikoho zas tak moc nezajímá.