Šestadvacátá výročí často nestojí za moc zmínky, ale v dobách, kdy se země, jejímž pasem se prokazuji na hranicích, jednostranně obrací proti geniální evropské myšlence, za vzpomínku stojí, protože za rok, za dva, už třeba nebude co připomínat. A co na tom, že představa vystoupení z EU je jak z jiného světa, kterou může podporovat jen absolutní negramot či představitel země, které jde o destabilizaci ČR či EU. I když i idiot si dokáže pro a proti zpočítat, nebo ne? Přesto konec českého evropanství vůbec není nereálný. I s ohledem na Brexit, o jehož ekonomické škodlivosti pro Británii zatím víme tolik, že je nedopočítatelná – na společenskou škodlivost raději nehledět. Ale koho dnes zajímají fakta, když na sebe můžeme pokřikovat nadávky a nechat se manipulovat snadno uvěřitelnými blbostmi.
Vzpomínám si, jak jsme s Veselkou, Brit a Samem ráno třetího června 1992 pod zříceninou hradu Kalø ve spacácích zklamaně poslouchali rádio, které hlásilo výsledek dánského referenda, jež o 46 847 hlasů první Maastricht odmítlo. Pamatuju si, jak jsme se tenkrát bavili o dánské malosti, falešném nacionalismu, nevzdělanosti a asocialitě. Načež Dánové pozměněný, na Edinburgh přejmenovaný Maastricht posléze přijali. Bez čtyř výjimek. Nepochybuji že až Češi, Moraváci a Slezané půjdou hlasovat o setrvání v EU, vezmou to pěkně z gruntu a hezky po svém dají najevo, co si o těch Evropanech myslejí, protože není důležité v čem budeme dále žít. Je důležité vytočit naše oponenty a pořádně to hlavně nandat těm, co mají víc a lépe.
I proto mě napadlo, že je dobré připomenout, že sedmého února byl podepsán Maastricht. Užívejme si, dokud můžeme, než nám to zoufalci z ANO, fašouni z SPD a pirátští naivkové zatrhnou. Není nakonec vlastně geniální, jak se česká společnost a politická scéna totalitarizuje pod nálepkou přímé (čti: více) demokracie?
Žádné komentáře:
Okomentovat