Snažím se identifikovat různá politická uskupení. Stopadesátdvojku má strana bývalého premiéra Malikiho, stodevítka jsou proíránské šíítské milice. Celkem 6 904 kandidátů ve 204 stranách bojujících o 329 křesel. Achmad si cestou do Zelené zóny žádné iluze nedělá. „Je úplně jedno, koho volíš, jsou tam pořád stejní lidé, kterým jde jenom o vlastní koryto.“ Volit se nechystá ani on, ani Asma, která s náma jela na jednání na jakýsi vládní úřad. Ani můj další průzkum mezi místními kolegy nevyjevil jediného zapáleného voliče. Znělo nepříjemně povědomě. Nebude poprvé, kdy se mé plánování voleb omezuje na různé plány omezení pohybu zaměstnanců, protože být v den voleb venku znamená nebezpečí.
První volby po pádu islamistů můžou dopadnout jakkoli, protože v postkonflitní společnosti se najdou veškeré profily. Zkorumpovaní vyžírkové, fanatičtí islamisté šíítského i sunnitského ražení, prozápadní i protizápadní politici, politici, kteří věří v jednotný Irák a očekávají od nadcházejících voleb demonstraci národní jednoty, i tací, kteří by nejraději ve své provincii, okrese či kraji vytvořili vlastní království a o Baghdádu nechtějí nic slyšet. A hodně z nich má zbraně a nikdo neví, jak se kdo dokáže vyrovnat s případnou prohrou, jen víme, že krom vítězů budou nevuhnutelně i poražení.
Jak už to ale nakonec v podobných situacích bývá, nejdúležitější je, jestli bezpečnostní složky dokáží zabránit teroristickým útokům a volby potvrdí, že je Irák nakonec přeci jen bezpečnou, či alespoň bezpečnější zemí. Asi víc po volbách než před nimi.
Žádné komentáře:
Okomentovat