Kamarád na xichtoknize nedávno zveřejnil video z Hebronu, na kterém izraelští vojáci šikanují palestinské děti, a dostalo se mu verbálního výprasku, že podporuje teroristy a popírá dějiny. Jako by se poukazováním na dnešní prachbídné výsledky české fotbalové reprezentace popíralo finále Mistrovství Evropy v roce 1996. Pravda, kamarád strávil v Jeruzalémě přes čtyři roky a po takové době málokdo, kdo je ideologicky neutrální a pracuje v lidskoprávní organizaci - a humanitární organizace jsou ve své podstatě lidskoprávní - zůstane chladný k rozsáhlým lidskoprávním a mezinárodněprávním excesům, jichž se Izrael systematicky dopouští. Většina kolegů si nicméně uvědomuje, že ve chvíli, kdy je svět kolem příliš černobílý, je třeba putovat jinam.
Když jsme v Jordánsku chtěli vylepšit interní anglicko-arabský slovník nejčastěji používaných právnických termínů, kohosi napadlo nechat se inspirovat podobným slovníkem, který sestavili naši kolegové v Palestině. Mezi prvními výrazy bylo slovo “buldozer”, protože velká část naší právní pomoci na Západním břehu je poskytována palestinským rodinám, jejichž obydlí se kdosi snaží srovnat se zemí. A nejde o mimogalaktické civilizace, ze kterých by bylo možno se zachránit stopem, pivem, buráky a ručníkem. I izraelské soudy našim (též izraelským) právníkům koneckonců vesměs dávají za pravdu.
Argumentování historickým útlakem k legitimaci utlačování jiných není na Blízkém východě nic neobvyklého. Jen úplně nesedí k imydži demokratické správy, kterou se Izrael alespoň donedávna odíval. Veškerá argumentace hájící izraelskou (protiprávní) expanzi na palestinských územích, protizákonná věznění, či masová zabíjení jako třeba před pár týdny v Gaze, jen obhajuje extremistické praktiky, které cílí k vyhnání či jinou eliminaci nepohodlných a nenáviděných. Je však nemožné poukazovat na nepochybné paralely mezi atributy současného Izraele a totalitami 20. století, aniž by člověk byl obviňován z antisemitismu, revizionalismu, ba nacismu. Přitom třeba šíření izraelských osad je jak vystřižené ze sto let starých příruček na téma Lebensraum. Kdo kritizuje, dostane se na seznam nepřátel. Ještě, že se prababička za svobodna jmenovala Fröhlich.
Izrael roku 2018 mi v lecčems připomíná Stanfordský experiments tím rozdílem, že zatímco ti, kterým byla udělena role dozorců, mají rostoucí sadistické sklony, herci obsazení do role vězňů, se se svou rolí odmítají smířit, což dozorce jen vede k eskalaci násilí. Ani detence 1,8 miliónů lidí v největší věznici pod širým nebem, jak se Gaze nezřídka přezdívá, z Gazanů vězně neudělalo, což dozorce běsní natolik, že je třeba jednou za čas (naposledy v 2014) důkladně vybombardovat a jindy zas střílet. S odůvodněním, že se jednalo o sebeobranu, protože Hamas. “Já ho nebodl, on mi na nůž upadl. Sedmkrát.”
A hlavně dehonestovat kohokoli, kdo se odváží nesouhlasit. Jednou jsou to mezinárodní neziskovky, podruhé členové Rady bezpečnosti OSN, hlasující pro rezoluci, kárající Izrael za flagrantní porušování mezinárodního práva, potřetí třeba novináři, politologové atd. Nepřátel se najde vždy dost, protože nakonec nejde o to, jak se chovám, ale jak takové chování vyobrazují jiní.
P.S. Mám dost kamarádů v Izraeli a asi i více sionisticky (v mytologickém smyslu) smýšlejících mimo Izrael. Nepíšu tu proto, abych změnil jejich či číkoli jiný názor. Jen se při sledování izraelské politiky, včetně například nové neformální koalice Trump-Saudi-Izrael, nedokážu ubránit dojmu, že kdokoli to s Izraelem myslí alespoň trochu dobře, nemá dnes vůbec čemu aplaudovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat