Dvacátého sedmého června dva tisíce osmnáct jmenuje president republiky premiérem soudem ztvrzeného estébáckého práskače, jenž bude vládnout s podporou komančů, již se hrdě hlásí k odkazu Komunistické strany Česlovenska, včetně základních tezí marxismu-leninismu, jako je třídní boj a diktatura proletariátu. K odkazu režimu, jenž byl zákonem této země odsouzen coby protiprávní a zavrženíhodný.
Krom zmíněného počtu popravených, mezi kterými byla jediná žena, zemřelo asi osm tisíc lidí ve věznicích, k nuceným pracím ve speciálních táborech bylo bez soudu posláno dvacet dva tisíc lidí a k trestu odnětí svobody z politických důvodů odsouzeno přes dvěstě tisíc. Mezi nima i Josef a Jan Kostohryzové. První na doživotí, druhý na šestnáct let. První za své názory, druhý za pilotování letadel za druhé světové a částečně kvůli stejnému příjmení s prvním.
Je mimo mé chápání, že může kdokoli obhajovat komunistický režim, ať už v něm prožil jakkoli veselé roky. Že se může radovat z toho, že komunistický práskač řídí naší vládu s podporou polovzdělanců, kteří při vzpomínkách na doby totalitní diktatury mají vlhké sny. Neexistuje žádný argument na světě, který by toto dokázal obhájit. Ani přiblble oblíbené “tenkrát byla jiná doba” anebo “ale vždyť je to prašť jako uhoď.” Fakt?
Největší obětí komunistického režimu je nakonec ztracená schopnost a ochota kriticky zkoumat vlastní okolí, a nicotná (sebe)úcta a (sebe)důvěra, která postihla milióny. Čtyřicet let jsme se tu v lepším případě starali jen o sebe (navíc kdo nekrade, okrádá rodinu), v horším případě, jako pan premiér, jeden na druhého práskali. “Ahoj lidi” když se koukáme a “nazdar debilové” když se nikdo nedívá. Necelé tři desetiletí poté, co šla komančská chátra od válu, se zadními dveřmi díky moci- a prachůchtivému práskačovi vrací. V den, přípomínající oběti režimu, jemuž kdysi věrně sloužil. Dojemná symbolika. Ač mírně depresivní, že to asi vadí jen marginální menšině.
Je dvacátého sedmého června a zásluhou paní Čermínové a dalších má pan Kozel na svém domě na Hluboké alespoň pamětní desku. Vzpomínat je sakra třeba, zejména ve dnech jako je ten dnešní.
Žádné komentáře:
Okomentovat