Urdun

Jordánsku se nikdy ekonomicky nijak zvlášť nedařilo. Nemá dost vody, natož ropu, navíc téměř od svého vzniku hostí v opakovaných vlnách deseti a statisíce uprchlíků z konfliktů z vedlejších zemí. Syrskou válkou a rozmachem islamistů do Iráku přišlo i o největší nedávné zdroje příjmu: Regionální obchod se téměř rozpadl a turismus je kdesi na desetině toho, čím býval, když trasa Káhira-Ammán (Petra)-Damašek vévodila seznamům „exotických“ dovolených. Není proto divu, že Jordánsko momentálně primárně žije z mezinárodní pomoci, úvěrů a půjček. A pokud ne největší, jistě jeden z největších věřitelů před dvěma lety jasně podmínil svou podporu daňovou reformou.

Zvláštní situace. Jordánský daňový systém je trochu směšný, protože vybírá opravdu mizerné peníze v duchu nejlepších blízkovýchodních tradic, kde stát či vladyka je vnímán jako opečovatel, který málo bere a málo dává, zároveň ale nechává vydělat jen svým věrným, zatímco většinu drží svou libovůlí jen tak tak nad vodou. Kdo je zaneprázdněn hledáním zdrojů příjmu, nezlobí. Jordánsko se nicméně relativně rychle modernizuje. Soukromý sektor, před pár dekádami ještě de facto nulový, roste úměrně s tím, jak klesá závislost na státu, coby primárním zaměstnavateli v zemi (jímž jordánský stát stále tedy je, jen výrazně méně než na konci minulého století). Je vlastně logické, že by mělo dojít i na daňovou reformu, která Jordánsko posune takzvaně západním směrem. Jenže.

Nelze se ubránit myšlence, že se chlapci (a dívky) z Mezinárodního měnového fondu asi přepočítali. Nejen že zapomněli na to, že zvyšovat ve stagnující a regresivní ekonomice cenu práce navýšením daní s velkou pravděpodobností nic dobrého nepřinese, naopak povede k další nezaměstannosti, stagnaci, případně nárůstu ilegální zaměstnanosti. I když dnešní Jordánsko nepochybně potřebuje diversifikovat zdroje příjmu, včetně příjmů pramenících z daní, plošné zvyšování daní asi nebude tou nejlepší strategií, protože s největší pravděpodobností povede opačným směrem. Si myslím já, totální antiekonom. Jordánsko nicméně slíbilo a za již obdržený peníz musí cosi dodržet. Faust hadr.

Do probíhajících protivládních demonstrací, ve kterých velká část poslanců parlamentu horlivě ujišťuje, že pro návrh zákona hlasovat nebudou, odvolal dosud vcelku nezúčastněný král jordánského premiéra. Kdo zná jen trochu Jordánsko, ví, že v tamní hierarchii moci parlament žádnou nemá, vláda v čele s králem jmenovaným premiérem má na starosti čistou exekutivu, zatímco veškerá legislativa i část exekutivy a soudní moci je vykonávána v královském paláci. Král však od začátku demonstrací držel svého oblíbeného bobříka, načež nahradil jednoho premiéra druhým. A jakým.

Omar Razzaz je jeden z nejinteligentnějších lidí a nejpokornějších politiků, jež jsem měl tu čest v Jordánsku potkat. Do Jordánska se vrátil vloni po dlouhém působení ve Světové bance, když byl jmenován ministrem školství. O jeho jmenování ministrem jsem se vlastně dozvěděl náhodou od jeho ženy. Představuji si, že Razzazovým úkolem je uchlácholit protestující, protože má mezi veřejností vysoký kredit, a vysvětlit hochům a dámám z IMF a dalších institucí, že jejich očekávání a požadavky jsou naivní a nerealistická, nicméně Jordánsko dokáže dosáhnout stejných cílů (čti: snížení závislosti na externí pomoci) i jinak. Vlastně toto píšu se smíšenými pocity: Moc si přeju, aby Jordánsko prosperovalo, a aby Razzaz mohl splnit svůj úkol, ale oba to budou mít zatraceně těžké. Vesměs nikoli vlastní vinou.