Hraje pop jak z osmdesátek a my si to valíme po dálnici šedesátkou v levém pruhu k jakémusi klášteru. Opravuji: padesátkou. Upravenými silnicemi, kde ten stříhá živý plot, ti metou krajnici, ta lopatou přehazuje vodu z louže do škarpy.
Hodně se mluví o socialismu / kapitalismu čínského typu a jeho možné aplikovatelnosti na jiné země, kde prý lidé nejsou na svobodu zralí. Třeba na Blízkém východě. Jak rychle se jen diktátorský jazyk dostává do běžného slovníku. Má porota se stále radí, jak se zatím bohužel ještě česky neříká. Jako se třeba neříká, že tato země není pro volnomyšlenkáře a pocit zvláštní, možná časem i předvídatelné hierarchie prosvítá vším.
Třeba zklamanou naštvaností hotelové recepční, jíž nadřízená nařídila napravit nepochybně nevědomky, téměř z přemíry píle vyrobenou chybu (a vrátit 200 kvajů). Nebo organizovaně chaotickým postává ím ve frontách, kde se předbíhá přidrzle i plaše zároveň, protože se nikdy neví, komu třeba šlápnete ve frontě na palec. Včetně třeba přidrzlého cizince, kterého fronty docela baví.
Jen škoda, že nikdo nemluví ani trochu anglicky. Těžko poznávat lidi kolem, když nemůžete prohodit ani pár slov. Tak se na sebe alespoň usmíváme. Občas se vyfotíme. Včera jsme dokonce s asi devítiletým klukem procvičovali barvy na jeho tričku. A na zbytek je třeba překladač v telefonu. Rang wo me zou. Let’s go. Yalla!
Žádné komentáře:
Okomentovat