Padesát

Padesát. Nebyl jsem na světě, přesto vnímám vcelku emocionálně. I proto, že nám v lavicích vtloukali do hlavy, že okupanti jsou naši bratři na věčné časy (ale ani o vteřinu déle). I proto, že ač se okupanti nikterak nezměnili, mnoho našinců v čele s posledními dvěma presidenty k nim stále více inklinuje. Stávající president dokonce obhajuje, ba propaguje okupantovy poslední okupační eskapády.

Nejsem naivní a nemyslím si, že všichni v generaci mých rodičů byli před padesáti lety v šoku, jak se jim mění a zavírá svět. Mlčící většina si určitě ráda rychle nechala vysvětlit, jaké světlé zítřky nás čekají. Tak už to bývá. A normalizační dětství bylo nakonec prima. Měli a směli jsme totiž stejně málo jako většina ostatních a bylo nám dobře. Dotazníků a potvrzení o bezinfekčnosti též nebylo tolik, i do pyjonýra jsem nakonec vlezl, aby nebyly problémy s přihláškou na gympl, který jsem si navzdory nevoli jednoho z rodičů vytrucoval.

Už v tom osmašedesátém se asi nakonec nejvíc vzpouzela zase ta tenkrát ještě nepojmenovaná pražská kavárna, protože nesvobodě se nejvíce brání svobodní a ti, kteří mohou o nejvíc přijít. Většina je naprogramovaná, aby držela hubu a krok. Nemyslím zas zle, prostě to tak je. Sto let od vzniku Československa, sedmdesát po prosraném únoru a padesát po okupaci máme presidenta, který obdivuje okupanty a premiéra, který s okupanty vesele kolaboroval a nyní spoléhá na podporu partaje, která okupanty pozvala. A ironicky se na jejich zvolení velkou měrou podílela generace, jež by si měla pamatovat nejvíce.

Je dvacátého prvního srpna dva tisíce osmnáct. Přesně před padesáti lety vstoupila na území Československa vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem, aby zabránila demokratizačním procesům v zemi. Ázerbajdžánec Abdullah, co měl šašličnou v Nazrani a tenkrát seděl v jednom z tanků, to pravda viděl jinak, jak nám i při vodce vyprávíval: “My vás museli jet zachránit. Vždyť u vás lidi chtěli šukat po parcích!” Kéž by.