Při sledování čínských reálií se vrátila vzpomínka na chvíli, kdy jsem si uvědomil, jak byla přehršel pravidel, včetně těch méně smysluplných, důležitým taktickým prvkem k udržení totalitní moci jednou partají. Obecně se vlastně předpokládá, že se část pravidel nebude dodržovat - každý má přeci v sobě minimálně kus rebela, aneb “ševče, proč bys utíkal, kdo by se tu zpívat bál?” Aby masa důležitá pravidla dodržovala, vytvoříme mlhu z co nejvíce pravidel a budeme kontrolovat, která se smí tu a tam porušit. Necháme lid vyřádit na drobných lidských neřestech, aby na větší vylomeniny neměl chuť. Zároveň se může hodit občasné porušení pravidel viníkovi připomenout: “Soudruhu, soudruhu, vy jste kouřil ve vlaku.”
Mnohá pravidla fungováni společnosti jsou jistě dána tím, co snad lze zeširoka nazvat kulturou, staletí dotvářenými normami lidské interakce, ale kdy funguje jinak? Kdy se cíleně zavedená pravidla vžijí natolik, že jsou jako kultura vnímána? Dosud se směsí úsměvu, údivu a úleku tu a tam zaregistruji vzorec vlastního chování, jehož jediný původ dokážu vystopovat k pravidlům vytvořeným systémem, ve kterém jsem vyrostl. Systémem primárně určeným ke kontrole masy. Případně vymyšleným rodiči ke kontrole mého rostoucího, zvídavého já. Pravidla chování, jež jsem, nemysleje, vzal za normál, protože mi tak byla vtlučena do hlavy. Takhle se to přeci dělá. Toto se přeci nesmí.
Též dumám, zda systém, který, vědom si své křehkosti a nedokonalosti, cíleně necháva občany porušovat vlastní pravidla, čímž de facto upevňuje své postavení a moc, významně nedává na frak jednomu z mých profesních dogmat. Často v práci totiž vysvětluji, že důvodem nulové tolerance k porušování jakýchkoli pravidel, je nebezpečí eroze normativního rámce, ve kterém se pohybujeme. Protože jakmile se jedno pravidlo stane volitelným, implicitně se stávají volitelnými pravidla všechna, aneb kdo smí rozhodovat o tom, které pravidlo je ještě volitelné a které už ne. Proto se raději o pravidlech bavívám a měním je, než bych toleroval jejich porušování.
Ve společnosti čítající přes miliardů lidí asi nejde jinak než budovat disciplínu v oblastech, ze kterých pramení systému nejvíce nebezpečí, jako je práce, politicky-veřejný život či přístup k informacím, a nechat trochu šedé zóny tam, kde nebezpečí hrozí méně, například v pravidlech silničního provozu. Ani tady ale Čína v porovnání s jinými zeměmi zdaleka nepřipomíná země s nefungující státní správou. I tu je anarchie jen náznaková a více méně stále pod kontrolou, napřiklad četnými měřeními rychlosti, na kterých řidiči zpomalí i pod polovinu povoleného limitu. Kdyby náhodou.
Maximální zaměstnanost je dosažitená nízkými mzdami a vytvářením nepotřebných pracovních míst. A řadou nesmyslných pravdel, která přezaměstnaným dají trochu moci, ergo vlastní důležitosti. Pravidla jsou neméně důležitá pro ty, kdo mají dohlížet na jejich dodržování. Byť stále v rámci zavedené hierarchie. A chléb a hry a více konzumu. Nějak mi přijde, že funguje. Pro většinu místních. Jako fungovalo pro většinu i u nás. Minimálně do doby, než kdosi poblíž začne mít víc.
Po necelém týdnu si zatím připadám jako fascinovaný sociolog amatér na výletě v jedné z nejzajímavějších zkumavek. S šestinou obyvatel zeměkoule. Až láká přečíst si trochu teorie, jak zdejší společnost funguje směsí cukru a biče, honosné historie a vize nejsvětlejších zítřků, nesvobody duše a přesycenosti hmotnem. A spousty dalších anachronismů a symbióz. Zatím nesmírně a neuvěřitelně zajímavých.
Žádné komentáře:
Okomentovat