Do té doby spíše srandovní diskuse mezi dvěma chlapíky eskaluje rychle a chtě nechtě mě začíná vtahovat do děje, až si musím opakovat: “Neposlouchej, nemíchej se do toho,” jenže mé radary začínají houkat.
“Cikáni zasraný, bych je všechny nahnal do práce. Nechal bych je zametat Štúrovu ulici, svině líný, aspoň tři hodiny denně, ať makaj,” dostává se do varu připomínkou dříve Koněvovy ulice v Trnovanech, leta jeden z teplických symbolů sociální degradace, kam jsme chodívávali na Štědrý den ve dvě na dvě do hospody U dvou piv, kde se krom nás scházeli bezďáci, socky a postarší prostitutky. Nebo to bývala Marxova? Engelsova?
“Klid, klid,” říkám si, “nemá cenu se vměšovat, beztak nic nezměním.” Upřeně koukám na obrazovku telefonu a hledám hru, která mě zabaví natolik, abych nemusel poslouchat. A v hlavě stále intenzívněji vibrujjí slova klasikova: “XYZ nemůže za vaše posraný životy!” Dosadit lze cokoli, tentokrát, jak jinak, dosazujeme Cikány.
“Některý berou i dvacet tisíc. A kámoš mi říkal, že jim stát přispívá i na ledničku.” “Nemakaj, jenom berou prachy, já bych je hnal.”
Usmál jsem se a asi mi unikl nějaký zvuk! Sakra! Zásadní chyba! Všimli si? Rozhovor ztichl a já cítím několik pohledů upřených mým směrem. Panicky hledám na telefonu kulečník, hypnotizuju mobil předstíraje maximální soustředění. Pohledy neustávají, načež se mě největší bijce za práva tvrdě pracujících, jinak vcelku sympatický chlapík, zeptá: “Vy nevěříte?” Než se stačím nadechnout - koneckonců mě opravdu nenapadá, co bych měl či mohl říct, ozve se z dalších křesel duet dam, které se zatím do rozhovoru nezapojovaly: “Dyk je to pravda!”
“Třeba si o tématu nejdřív něco zjistěte ,” vypadne ze mě nakonec. Nechci se pouštět do diskuse. Ne že by diskuse hrozila. “Dyk je to pravda,” opakuje jedna z paní, “dostávají i peníze na taxíka, aby si mohli sociálku vyzvednout.” Zas mě nenapadne nic jiného než “Opravdu?”
Ale pořád jako by se očekávalo, že řeknu víc. Dobrá, nesměle opakuji omleté, že problém spočívá v chudobě a sociálním vyloučení, na kterém vydělávají podnikatelé s chudobou včetně předních politiků. Že nejde o to, jestli je člověk bílý, černý, žlutý nebo zelený, ale o to, jaké má možnosti a příležitosti. Jak je chudoba cyklická, protože, když už má člověk jednou cejch, i tu práci hledá špatně, protože mu nedůvěřují, anebo je práce špatně placená. A že máme u nás milión exekucí, které se týkají úplně všech. Hledám, lovím, jak debatu odvést od rasistických tirád, ze kterých mi krvácejí uši, někam jinam, a zjišťuji, či se alespoň zdá, že mám zastání z naprosto nečekaného směru.
Šišlající dvojice nejprve potichu, jako by vyplašeně sleduje, ale když říkám, že je těžké dostat se ze začarovaného kruhu chudoby a že práce pro chudé je špatně placená, dcera přikyvuje a nesměle zopakuje mé: “špatně placená.” I maminka v křesle přitakává, byť po druhé už nezopakuje. Mám pocit, že jsem řekl dost a zmlknu, možná se i maličko stydím, že jsem se nechal vtáhnout do nakonec banální diskuse. Bijec se naštěstí rozpovídá o sobě. Trefil jsem se, našel jsem téma, ufff...
Firma, kde pracuje, skončila a najít práci v pětapadesáti není žádná sranda. Hle, další cejch, ze kterého se zle dostává. Navíc spousta lidí dělá na černo, takže on, který platí daně a sociálku, vždy vyjde se svými dvěstěpadesáti na hodinu dráž. Viditelně ho trápí, co a jak dál, tak mu trochu podkouřím, abychom zas nesklouzli k původní litanii: “Hrůza, asi velká konkurence, co?” Než se vloží do rozhovodu Bulhar se svým: “Ale kdepak, dneska nikdo nechce pracovat, řemeslníci nejsou, to za komunismu museli pracovat všichni a jak bylo.” Jo, jo, jak bylo, nikdo neměl nic a všichni měli stejně a bylo fajn. Protože nebylo komu závidět a koho z čeho vinit. Nadávat na komanče samozřejmě šlo, ale to si zas málokdo nahlas dovolil.
Tentokrát jsem dokapal jako první a zatímco debata odplouvá směrem ke krásám komunismu, zvedám se po odpojení z křesla a s přáním hezkého dne odbelhávám. Obohacen o další vhled do kolektivní české duše v provinčním menšeměstě. Vstříc vlastnímu životu, ze kterého neviním vůbec nikoho.
Žádné komentáře:
Okomentovat