Kapu

Paní sedící napravo křížem ode mě s někým telefonuje. Není těžké uhodnout o čem, protože má telefon namířený kamerou na své předloktí. I když má sluchátka a já vietnamsky neznám ani slovo. Telefonát skončí záhy a paní trpělivě čeká na konec. Pak se beze slova zvedne a odkráčí.

Chlapík proti mně přišel se mnou, ale začal o chvilku dříve. Tváří se sebejistě, ledabyle, téměř otráveně. Dává jasně najevo, že tu není poprvé, že je mazák. Jako by se ho netýkalo. Když ale zazvoní druhé sousedce telefon, usměje se a rozverně zabrouká vyzváněnící melodii.

Druhá sousedka, nalevo křížem ode mě, dává c-káním, hlasitými vzdechy a kroucením hlavy najevo, že se omlouvá za vyzvánění telefonu, který nakonec nachází v kabelce a přikládá k uchu, aby vysvětlila volající(mu), že nemůže hovořit. Volající se ale očividně stále na cosi vyptává a paní potichu a trpělivě vysvětluje. Když zavěsí, rozhlédne se s omluvným úsměvem kolem sebe, pak se zakloní v křesle a zavře oči. Než telefon zazvoní zas a celý rituál se opakuje. I s pobrukujícím sousedem.

Paní vedle mě dává c-kající protisedící shovívavým úsměvem najevo, aby si nic z vyzvánějícího telefonu nedělala. Když si myslí, že by všichni přítomní mohli poslouchat, trochu nejistě pronese: “Jsem tu dnes naposled.” Načež se ozve vyhýbavé kolektivní zamručení. Možná proto, že je dnes naposled, přišla i s asi sedmiletým vnukem, který celou dobu postává vedle babičky, srkaje Sprite, nevěda, co sám se sebou. Zůstane však zaujatě o chvilku déle a babička ho musí při odchodu popohnat udiveně vlídným "póóóď, deme," které jako by v sobě obsahovalo otázku, proč se kluk zdržel.

Uvolněné místo ihned zaplňuje její vrstevnice, jež též přišla s doprovodem. Dcerou, které bude podobně jako mně. Obě jsou téměř bez zubů, leč neustále mezi sebou něco nahlas drmolí. Asi aby zakryly rozpaky z kontaktu s okolím (a možná i z prořídlého chrupu), jedna šišlavě opakuje, co řekne druhá: “Jo, tak já si tady sednu.” “Jo, sedni si tady.” “Berle položim sem.” “Dej ty berle sem.” “Aby mi bylo pohodlně.” “Jo sedni si pohodlně a já se mezitím zeptám, jak dlouho to bude trvat.” “Jo, zeptej se, jak dlouho to bude trvat...” Sehrané jsou geniálně.

Z mé druhé strany přivezl rusky hovořící muž svou stařičkou matku na vozíku. Přesedla do křesla, které syn různě naklání, aby se jí sedělo pohodlně. Když maminku uvelebí a jde si, dle vlastních slov, sednout do auta, začne staruška cosi vysvětlovat personálu. Chvilku poslouchám a pak jak šplhounek pomůžu s překladem. Maminka neocení, překvapený personál ano. Ostatní takysedící po mně pomrkávají špetkou nedůvěry, že při odchodu z místnosti nemohu než pozdravit hřímavým “do svidanija!”

Bylo nás šest. Vlastně postupně sedm na šesti seslích. Panoptikum provinčního pohraničního města. Dvakrát týdně spolu v částečně pozměněné a na místě se měnící sestavě nesměle mlčíme. Mezi námi kmitají milé a usměvavé sestřičky a kontrolují, komu jak rychle roztok stéká do žíly, jestli se netvoří boule a na nikoho nejdou mdloby. Zapojit, zrychlit, zpomalit, odpojit, zalepit a zhruba za půl hoďky do svidanija. Two down, eight to go.