28. září 2018

Svátečně

Svatý Václav, zavražděný mladším bratrem (pravděpodobně) na den před 1083 (nebo 1089) lety, patron český a moravský, symbol české státnosti, díky němuž si dnes nikdo nekoupil ani housku. Spor mezi bratry se v legendách primárně líčí coby spor o náboženské směřování země, mezi katolizačními snahami Václavovými a Boleslavovým lpěním na starých, pohanských zvyklostech.

Líčí se i spory politické a Václavova tendence více podkuřovat Sasku, proti emancipačním snahám Boleslavovým. Někteří historici pak tvrdí, že Václavova smrt mohla být dílem náhody, když se oba bratři potkali před kostelem a Václav se choval tak trochu jako arogantní idiot. Každopádně historie nepochybuje o tom, že se mladší z bratří, byť bratrovrah, o českou státnost zasadil a mnoho více než kníže Václav, jehož nejvýraznějším mezinárodně-politickým počinem byla porážka od saského krále Jindřicha Ptáčníka.

Možná začátek seriálu “Naše slavné prohry,” který pokračoval například husitským povstáním, Bílou horou nebo třeba Mnichovem. A každá prohra stojí kus sebevědomí a hrdosti a buduje syndrom obviňování druhých z jakýchkkoli vlastních proher. A, jak to již bývá, každá historická prohra je opředena mýty, se kterými se obtížně vyrovnáváme.

Jako si dosud myslíme, že Husité byli bojovníci za svobodu nikoli v Žižkově táboritské verzi či mezi pražskými stoupenci Jana Želivského z dnešního pohledu (i třeba z pohledu Palackého) de facto militantní fundamentalisté. Nejen proto, že Marxisté přejmenovali jejich počiny v “husitské revoluční hnutí,” se kterým nám pak léta myli mozky.

Jako se dosud o Mnichovu mluví jako o zradě, se kterou jsme nemohli nic dělat, i když bylo vcelku jasné, co, kam spěje a Československo mělo minimálně pár let na to, aby se dokázalo na německou expanzi přpravit, znajíc velmi dobře spojeneckou pacifistickou politiku. Jak nedávno napsal Jan Urban ve svém téměř brutálním textu, dalo se dělat mnohem více, nicméně o tom se příliš nemluví. Mýtus o malém národu, utlačovaném a zrazovaném ze všech stran je snazší.

Oslavy české státnosti tedy zčásti oslavy kolektivní neochoty stavět se čelem k vlastním prohrám a nedokonalostem, možná zakořeněným v kodifikaci proher slavných, historických. Sklon ke svádění viny na druhé není národní, je lidský, i když se u nás projevuje tak nějak intenzivněji, mi přijde. Už i tím, s jakým despektem se často bavíme o druhých, nezřídka naprosto neznámých lidech. Jako by vinit jiné, aniž bychom se zamýšleli nad vlastním podílem na situaci, která se nám nelíbí, bylo řešením, na které pak není třeba myslet.

Hledě na vlajky visící na druhé straně ulice, na škole a lázních, netuším, jak si spoluobčané připomínají dnešní svátek. Předpokládám, že většinově nikterak slavnostně, což je asi v pořádku, zvlášť když je ze státního svátku prodloužený víkend. Beztak o svatém Václavovi nevíme prakticky nic, jen co o něm po staletí psali jiní.

Na mě samého sedla nepatrně slavnostní nálada, živená zvláštním pocitem odhodlání. Nedat se. Nehledě na vytrvalé pokusy zevnitř společnosti podlamovat českou státnost živením negativních nálad a demoralizujícím falešným nacionalismem, hrajícím na struny ublíženosti a externalizace viny za cokoli, co se nám nelíbí. Nedat se, i když česká státnost dostává docela na frak.

Žádné komentáře: