Nimrata

Rozená Nimrata Randhawa, nyní Nikki Haley, nečekaně rezignovala na post americké velvyslankyně v OSN a první, co mě napadlo, bylo, že ačkoli je jednou z prominentních představitelek chaotické a destruktivní americké zahraniční politiky, místo veselení se je asi třeba bát se, kdo přijde po ní. Dle hesla, že čert, kterého známe, je stále lepší, než čert nový, neznámý. Pokud se tedy nevrátí šílenec Bolton, což není asi pravděpodobné, ale minimálně bychom měli čerta známého. Nebo že by Jared?

Je zvláštní, byť asi ne zcela neočekávané, jak byl světový řád závislý na prediktabilitě klíčových demokratických zemí v čele s USA. Jakmile se tato prediktabilita ztratila, začínají mít navrch vládci zemí, kterým namísto blahobytu vlastních občanů jde primárně o blaho osobní a destrukci těch, kteří se mají lépe. Viz například ruská podpora různým destruktivním evropským hnutím, platformám a politickým stranám. A je třeba opakovat, že zatímco se ruské podpoře těší extrémní pravicové, případně separatistické strany, u nás to jsou hned dva prezidenti po sobě.

Nikki odchází o chvilku dřív, než stihla totálně zdemolovat jedinou, jakkoli ne zcela funkční platformu, na které jsou země světa mezi sebou ještě jakž takž ochotny jednat. Za jejího působení v OSN například vystoupily USA z Rady pro lidská práva, a totálně ořezaly financování agentuře UNRWA, která se už přes 70 let stará o zkladní potřeby miliónů palestinských uprchlíků v šesti zemích na Blízkém východě. Nepochybuji o tom, že po jejím odchodu z funkce nikomu a nikde lépe nebude.

Ale nevzdávám to.