Šestinedělí

Po šesti týdnech pajdání jsem dorazil na kontrolu, abych se dozvěděl, co selfíčko z multimiliónového přístroje (aka magnetický rezonátor, doma zvaný MiReček) prozradí o mém zdravotním stavu. Následkem je ještě jedno šestinedělí, ve kterém mám nadále spíše polehávat v klidu a teple a nenápadně posilovat vnitřní svaly z obou stran páteře. Pak se prý ukáže více. Trpělivě a v téměř permanentní, leč léky, drobnými cviky a občas silou vůle snesitelné bolesti, již ale nebudu srovnávat s tou, která provází procesy, předcházející šestinedělí ženskému. Má lekce pokory.

Další půldruhý měsíc, kdy se vlastně nebude dít nic. Minimálně v porovnání s tím, nač jsem zvyklý. Například už tak patnáct let se mi nestalo, že bych se za tři měsíce alespoň párkrát neproletěl. Ne, že by chybělo tedy. Vlastně nejhorší je nedostatek intelektuálních výzev, které jsou tak nějak spojené s pracovním nasazením. Sice tu a tam moudřím v onlajnových konzultacích kolegům v různých organizacích, ale párkrát už nastala i situace, kdy se abstinující feťák nemohl dočkat další dávky v podobě mailu či skajpu, který se na něco ptá či hází jinou výzvu. Need a fix.

Číst delší texty mi dělá trochu problém, i proto, že chemie, již polykám, mívá různé účinky. Ze stejného důvodu píšu s přestávkami. Mysl je těkavější než obvykle, takže zformulovat větu trvá maličko déle. Může být i věkem, tedy, ale vymlouvat se na prášky a bolest má tak nějak více do sebe. Může být i spánkovým deficitem, způsobeným vstáváním s první bolestí, kterou na večer slupnutá a přes noc vyprchavší droga již nezvládla utlumit. Na víceméně permanentní bolest jsem si už zvykl. Jako jsem si zvykl na porodní bolesti, ve kterých přicházejí na svět myšlenky. Ač mívám momentální pocit viny, když ta či druhá bolest na chviličku zmizí. Stejně jako mi je intimně známá samota, která je tak nějak se stonáním a spojená a jež mě, přiznám se, docela baví. There are all kinds of ways to feel lonely, říká hrdinka seriálu, který mi teď hraje na pozadí. Má pravdu.

Dalších šest neděl nicnedělání, jež bude třeba smysluplně vyplnit a nemít při nich pocit viny, že nic nedělám, který jsem první šestinedělí více i méně úspěšně eliminoval. Dvanáctinedělí tedy prozatím, po kterém klidně může přijít další a další. Sám sobě dávám tři měsíce, po kterých asi začnu blouznit a hledat jiná řešení. Mezitím více trpělivosti, snad i více intelektuálních výzev a méně bolesti. By nemělo být zas tak těžké. Посмотрим.