Alžířan u doktora

Přišel jsem o chvíli dřív a sedl si před kartotéku, protože na neurologii bývá lidnato. Čumím do telefonu a najednou se přede mnou zjeví xicht, který vůbec není těžké přiřadit, byť jsem ho tak deset let neviděl. „Co tu děláš?“ ptá se. Já, že jdu na neurologii, a on že též, ale nejprve se musí v kartotéčně registrovat. Sedím tedy dál a vnímám útržky rozhovoru.

Kartotéka: „Jééé, to jméno znám, nemáte syna?“
Xicht: „Ne, to jsem já, jen jsem trochu zestár.“
Kartotéka trochu vylekaně: „Aha, to asi dělají ty fousy.“ Mezitím se kolem jakoby nic zastavilo několik dalších dam v bílém a zeleném a jedna se na cosi ptá.
Xicht: „To je moje maminka.“ Rozřehtá se svým specifickým smíchem a ptá se: „A dostanu za to aspoň ňákou protekci?“ Načež se omundůrované dámy rozverně zachichotají.
Kartotéka: „Oranžový výtah, šesté patro…,“ ale nestačí doříct, než xicht mávne rukou ke mně se slovy „on mi to ukáže.“

Načež se zvednu a společně belháme o patro výše na neurologii, on na levou, já na pravou nohu, a vyprávíme si vzájemné anamnézy, u kterých dostáváme záchvaty smíchu i poté, co dosedneme v neurologické čekárně. Smích z absurdity setkání i z toho, že už jsme dospěli do věku, kdy si vyměňujeme pomyslné lékařské nálezy, prokládáme zběžnou výměnou základních životních změn za leta, co jsme se neviděli. Zdá se ale, že je toho hodně, takže pivo příští týden? Yalla, budu se těšit.

P.S. Nakonec jsme se i domluvili, že si společně budeme kupovat obuv, jako tito maníci, na které jsem koukal jen pár hodin před dnešním setkáním:

Good govern(ridd)ance

Přečetl jsem si blog šéfky Světové banky o tom, jak špatné vládnutí podporuje chudobu, a nedozvěděl jsem se vůbec nic nového. Jako spousta článků, které čítávám, mi i tento přišel vcelku simplistický, ale nebyl určen mně, an v řadě nefunkčních a zkorumpovaných zemích žil a stýkal se v nich s lidmi v různých mocenských pozicích. Kristalině tedy odpouštím, i proto, že své povídání začíná vzpomínkou na rodiče s díky, že ji pojmenovali krásně transparentně.

Napadlo mě ale, proč se asi o korelaci mezi špatným vládnutím a chudobou mluví vesměs v souvislosti s rozvojovými a nerozvíjejícími se zeměmi. Začněmež u sebe přeci. Kristalina je z Bulharska, kde žije pod hladinou chudoby téměř čtvrtina obyvatel. A jakpak jsme na tom asi u nás doma?

Krom marasmu a slizu, který tu šíří čelní političtí představitelé včetně mimo jakékoli hranice slušnosti a důstojnosti se pohybujícího prezidentova mluvčího, vnímám rostoucí intelektuální degradaci české politické elity a její nezájem o prosperitu země. Špatně vládnutí v ČR je nepochybně též jednou z příčin, proč máme osm set tisíc lidí v exekuci a poslanci nedávno pod nátlakem různých lobbistů odhlasovali, že se zas tak moc na tom měnit nebude. Protože špatné vládnutí podporuje chudobu, jak víme nejen od Kristaliny. Z učebnic sociologie zase víme, že chudí jsou snáze ovladatelní a manipulovatelní, zvlášť když jsou závislí na externí pomoci, když jim státem podporovaní exekutoři nenechají ani na rohlík s máslem.

Takže ahoj lidi, Agrofert v roce 2017 získal rekordní dotace v hodnotě 2,1 miliardy, zatímco počet občanů ČR pod hranicí chudoby klesl pod milion. Nebojte, letos určitě překonáme. Obojí.

Stavitel chrámů

Nedávno jsem zrovna někomu o Burácovi vyprávěl. Těžko uvěřit, že už je to jedenáct (jedenáct!?) let, co to zabalil. Srandovní, že při letošní výroční vzpomínce na Buráce vytanula naše trojčlenná mudrování po práci v hospodě U Dragouna, kde bývala v úterý, ve čtvrtek nebo v jiný den obsluha nahoře bez s řádnými provisy, že jsme s napětím sledovali, zda dokáže donést krýgly, aniž by si napěnila poprsí. K našim nekonečným, nezřídka téměř existenciálním rozmluvám o směřování českého školství se tak nějak návštěvy u Dragouna hodily. Aniž bychom tedy specificky plánovali dle obnaženého dne. Tedy mluvím minimálně za sebe, za Buráce, ani Wapmana se zaručit nemůžu. Ať už měli hoši jakkoli, snad má tam nahoře Burác lepší spoludiskutéry, zajímavější témata. Dobrá tedy... a cudnější servírky.

Devětadvacet

Přemítám, zda mi nemá být jedno, že mi je jedno, jestli se přední čeští politici dnes raději plazí na pietní místo uprostřed noci, protože se bojí, že na ně případný dav hodí vejce. Nebo že kdosi další vyhodil do koše květiny, které plazící se politik na pietním místě zanechal. Nebo že nemám ani trochu chuti vydat se na jakoukoli demonstraci proti či za cokoli. Nebo že mi přijde, že demonstrace, proti nímž stojí mafiánská pýárová mašinérie a ruský desinformační kolos, prohlubují propasti ve společnosti místo aby spojovaly. Ač tak nikdo neuslyší můj beztak bezvýznamný hlas, krom pár kámošů v hospodě a příbuzných, co mi tu a tam přijdou pod ruku. Nebo že se vlastně ničemu nedivím, protože mi divení přijde neproduktivní. Tedy se vlastně divím jen jednomu, a to, jak lidé, kteří jinak vypadají soudně a inteligentně, si mohou myslet, že kreatury, jež momentálně okupují přední politické pozice v zemi, zajímá cokoli jiného než oni sami, a že své zájmy a zájmy svých kumpánů budou hájit hlava nehlava. Asi by mi též nemělo být jedno, jestli premiér odstoupí či nikoli, byť jak správný autokrat jasně národu sdělil, že hodlá zůstat, dokud to jen trochu půjde (čti: dokud jeho pýárová mašina bude fungovat). I když by mi vůbec nevadilo probudit se v zemi, kde jména jako Babiš, Zeman, Okamura, Klaus (starší, mladší, prostřední, větší, menší atp.) jsou jen vzdálené vzpomínky na odpornou pachuť v ústech, jež se už nikdy nebude opakovat.

Sedmnáctý listopad pro mě není lamentem nad tím, co by mohlo být. V povznešené náladě si připomínám, že se máme na české, moravské a slezské hroudě zatraceně dobře. Že dosud žijeme v zemi, která je jakž takž demokratická, kde sounáležitost s NSDAP, KSČ či jinou podobnou partají není předpokladem ničeho (snad pouze koryta ve správních radách, pravda). Že jsme svobodní, chceme-li, a je mi vlastně jedno, že svoboda rostoucí počet mých spoluobčanů vůbec nezajímá (ha, nemá mi být jedno, že mi je jedno?). Holt potřebujeme nejprve vinit klimatické změny, černobylskou havárii, uprchlíky, migranty, Romy, Angelu, šéfa a spoustu dalších, než si (pokud vůbec) připustíme, že za své životy primárně můžeme sami. Ha, možná ale je třeba si připomínat právě toto právě dnes, ve výročí dne, kdy jsme kolektivně, alespoň na pár let, vlastní životy do vlastních rukou vzali.

Devětadvacet let, za které jsem vděčen, jako jsem vděčen, že nemusíme žít v tom komančském marasmu, ve kterém jsem se narodil. Respekt a dík všem, kteří se o to zasloužili. Vzkaz těm, kteří se snaží nás zatáhnout zpět, si nechám na jindy.

Střílet, střílet, střilet

O pár dní jsem prošvihl výročí výstřelu z Aurory. Jako by po stovce už nebylo dál co slavit. Tedy připomínat. Slavit nebylo nikdy co. S lampyjóny nebo bez. Tím méně, když už dnes víceméně víme, jak se tenkrát seběhlo. Tedy můžeme vědět, pokud chceme, protože zpracováno bylo dostatečně. Jenže vlastně většinou vědět nechceme. Jak se Uljanov se svou bandičkou (a zčásti navzdory ní) dostali k moci, aniž by tak nějak většinově plánovali, natož bývali byli připraveni vládnout. Sto jeden rok od vzletu jedné z nejodpornějších a nejtragičtějších ideologií lidstva, hlásajících diktaturu proletariátu a třídní boj, tedy v reálu násilné převzetí moci na základě ideologických předpokladů a přes jakékoli mrtvoly. A k tomuto odkazu se dosud kdosi hlásí, často zaměňujíce krásné časy vlastního mládí, kdy život byl prima, s ideologií, v níž se životy nejen odehrávaly, ale velmi často i křivily a hroutily.

Pokud si kdokoli chce přečíst jen jedinou knížku o Velké revoluci, asi navrhnu Orlando Figese, který mj. popisuje do té doby v Rusku naprosto neznámého „proletáře“ Lenina takto: „Muž, který se měl stát diktátorem Ruska, neměl téměř žádnou přímou znalost života jeho obyvatel. Kromě dvou let jako právník ani nikdy neměl práci. Byl to "profesionální revolucionář", žijící odděleně od společnosti z finančních prostředků strany a z příjmů z matčina majetku (ze kterého čerpal až do její smrti v roce 1916). Podle Gorkého právě tato neznalost každodenní práce a lidského utrpení vyvolávala v Leninovi "bezsoucitné pohrdání k životu obyčejných lidí, hodné šlechtice... Život ve své složitosti je Leninovi cizí. Nezná obyčejné lidi. Nikdy mezi nimi nežil.“

Psychopat a fanatik, buržoust duší a masový vrah v reálu vzorem pro tisíce následovníků. Včetně hrstky sedící v českém parlamentu.

Migrační idiocie

Babiška hlásá, že se nepřidá ke Globálnímu kompaktu na migraci, abychom překládali doslovně. Po vzoru rakouské protofašistické vlády. Vsadil bych se, že ani on ani většina vlády české nemá páru, na čem se svět v nečekaném a neobvyklém návalu duchapřítomnosti před pár lety shodl. Byť jsme si tenkrát říkali, že jsou závěry newyorského summitu znouzectné, nicméně jsme si alespoň přečetli, o čem je řeč. Na rozdíl od dnešních zaprděných středoevropských vládců. Pro které nejde o obsah, ale o formu. Kdo by si přeci nechal ujít možnost získávat politické body hlásáním odporu k čemukoli, co obsahuje slovo migrace. A je jedno, že nikdo nemá páru. Vypočítavost a inkompetence nejsou vždy totéž, občas se ale zajímavě prolnou.

Práskač z Těšína

Před jedenácti lety se objevily zprávy, že vrchní bard dob Pěrestrojky, svědomí trampů, houbařů, chatařů a chalupářů, symbol laskavého odboje proti skomírající komunistické mašině, udával své kolegy estébákům. Hutka o tom napsal píseň Udavač z Těšína. Zmíněný reagoval tak nějak pasivně, nevyvracel, že chodil na StB, jen že kdy vyřkl slova zapsaná v jeho složce. Kdosi mu věřil, kdosi ne, mě samotnému se tak nějak z jeho „laskavých“ textů udělal šoufl.

Od té doby jsem se zúčastnil řady debat na téma udavačství policajtům totalitního státu a pokaždé mě zarazí, jak málo vlastně nakonec vadí. Však také kdo ví, jak to tenkrát všechno bylo, a hoď kamenem, kdos’ čist, a morální špína vlastně neexistuje. Jakoby se hranice mezi správným a nesprávným, čestným a nečestným, čistým a špinavým posouvala rostoucí rychlostí, než exploduje v relativizaci všech základních hodnot a správné, špinavé, dobré a zlé přestane existovat.

Netroufám si soudit, jaké pohnutky či výhružky mohly různé jedince vést k různým úrovním spolupráce s komančskými tajnými, leč ve chvíli, kdy dotyčný nejeví ani známku reflexe nelze než usuzovat, že se zúčastňoval dobrovolně, pravděpodobně se zištnými úmysly. Nesoudím vlastně ani práskače z Těšína. Možná neměl zcela na vybranou, byť se spíš jednalo z jeho strany o čistý kalkul. Že člověk hezky veršuje prostě neznamená, že není svině.

Včerejšek je navíc docela jiná káva. Práskač zcela dobrovolně převzal vyznamenání od jednoho z největších současných diktátorů a masových vrahů, který, jak říkají zlí jazykové, vyhrožuje celému světu jadernou válkou, ale nedokáže zajistit, aby občané jeho země měli topení na zimu. Aneb jak že bylo to pořekadlo o opakovaném stoupání do téhož lejna?

Žvanící mlátička

Sněmovna odhlasovala nevydání poslance Ondráčka k trestnímu stíhání za to, že si vymýšlel a zveřejňoval lži o prezidentském kandidátovi Horáčkovi. I když jsou české zákony proti haně divné, asi mi je sympatické, že se Horáček z principu ohradil proti blábolení ústavního činitele. Tím spíš, že jde o mlátičku z esenbé s kreditem, jenž by soudnému člověku dovoloval pouze prolézat kanálama. U nás ne, u nás takový lidský póvl volíme do Poslanecké sněmovny.

Ať už si o konkrétních českých zákonech myslím cokoli, přijde mi strašidelné, že čeští poslanci, nikoli orgány činné v trestném řízení, rozhodují o tom, zda kdosi má či nemá být za cosi stíhán. Za cosi, co nemá nic společného s výkonem jeho poslaneckého mandátu. Ať už je to žvanící mlátička, nebo kradnoucí premiér.

Zaujaly mě komentáře politiků, kteří hlasovali proti Ondráčkovu vydání. Nikoli s podivem se primárně jedná o politiky stran, které si s demokracií dávno vytírají řiť. I ty tedy volíme do PSP. A stále více, zdá se. Vesměs se komentáře týkaly skutečnosti, že coby politicky exponovaná osoba by měl mít Horáček tvrdší krunýř. Ironie doby, kdy autokrati a hochštapleři hájí svobodu vyjadřování, zatímco zoufalí demokraté, válcováni ze všech stran politickou lůzou, hledají jakýkoli klacek, kterým by se po lůze ohnali.

Alespoň ale víme, že můžeme o politicky exponovaných osobách vymýšlet úplně cokoli, nejlépe co nejhlasitěji. Zeman žere děti. Pitomio je zoofil s úchylkou na andulky. Poslanec Grospič je sériový vrah.

Lánské tunely

Viditelně mi to dlouhodobé flákání na rodné hroudě prospívá. Chtěl jsem tedy napsat „v českých luzích a hájích,“ ale většinu času trávím na kanapích a v postelích, tu a tam ve zdravotnických zařízeních a v nálevnách. Takže žádné luhy, natož háje.

Ale prospívá mi, protože mám čas číst a dozvídat se nové informace o tom, jak ty naše luhy a háje sto let po vzniku samostatného Československa fungují. Třeba ty lánské, kde prý v chráněné oblasti soukromého sídla českých prezidentů, kam nikdo nesmí, kancléřův kámoš vyrobil kamenolom, ze kterého dosud pod cenou vyvezl dva a půl tisíce náklaďáků. Kluci a firmy obviněné z manipulace zakázek v čele s Vráťou se viditelně rozhodli v Lánech vyrobit opravdický tunel, prý o rozměru Václaváku.

Hned se vybavila zprávička z konce roku, dle které Hrad přečerpal vlastní rozpočet o 84 melounů (mě by za podobné velmi pravděpodobně vyhodili z práce), kde prý největší zvýšení nákladů zaznamenalo lesní hospodářství (40 melounů), následováno výdaji na Pražský hrad a lánský zámek (34 melounů). Ony totiž ani lomy v chráněných oblastech nejsou zadarmo. Ha.