Za tři kačky

Zajel jsem nakoupit do Alberta a zas si povzdechl, v jaké spoustě výrobků dominuje Agrofert. Odešel jsem nakonec bez masa a v regálech s vybranými mléčnými výrobky musel pečlivě vybírat. Načež doma nakonec stáhl aplikaci „Bez Andreje,“ abych případné následné nákupy urychlil. Sám už nezvládnu. Apka čítá celkem 78 členů holdingu. Kdepak jsou ty časy, kdy se Andrej při skupování českého potravinářského průmyslu schovával za kyperské firmy v obavě, že by jinak mohl přijít o kšefty se supermarkety, jež se jeho sračky zdráhaly kupovat. Teď bereme méně kvalitní potraviny dobrovolně, ba v rámci rodinných nákupů. Jen občas si někdo zasteskne, že je v Německu lépe a levněji. Jak by ne, když v ČR neexistuje poptávka po kvalitě. Sežereme vše a od kohokoli. Doslova i obrazně.

O tom jsem ale úplně nechtěl. Vzpomínka na albertský nákup vytanula kvůli čemusi jinému. Zatímco jsem zkoumal, co je a co není Babišovo (bo Agrofert má dost dotací ze státní kasy a příjem ode mě nepotřebuje), málem mě porazily dvě babky (chtěl jsem napsat „dámy pokročilého věku,“ ale za svou neomalenost si nezaslouží), které se prohnaly směrem ke zlevněninám. Jen za několik vteřin se ale vracely zpět, tentokrát už navykle plouživě, bez vrážení. Jedna na dálku smutně hlásila košík hlídajícímu pánovi v pokročilém věku: „Už to tam nemaj, ale fakt to bylo zlevněný, mohli sme ušetřit tři koruny.“ Nemyslím si, že stačí tři koruny, aby se někteří chovali jako burani. Někteří burani jsou. A za tři koruny jsou ochotni zapomenout. Nebo za koblihu.