Mužíci

Při mém prvním příletu do Kosova na letišti fungovali chlapíci z bývalého Sovětského svazu a já si při pasové kontrole marně snažil vzpomenout na školní ruštinu, abych navázal kontakt. I kdybych si ale býval vzpomněl, nepomohlo by. Byli to vojáci. Sovětského ražení. S ruskými insigniemi. No nonsense. Byť dle oficiální kremelské rétoriky vlastně de facto humanitárci, jejichž první várku Voloďa vysadil přímo na prištinském letišti, když se nikdo nedíval. Asi právě z Kosova vyplývá Vovovo ponaučení, že jeden výsadek kýžený výsledek nezajistí, je třeba dělat více. Osm let poté, přes velké ruské protesty, vyhlásilo Kosovo nezávislost.

Nikdo se nedíval ani na Krymu, kde se objevili zelení mužíci bez jakékoli identifikace a k nimž se nikdo ze začátku nehlásil. I když třeba obsazovali parlament, do kterého pouštěli jen věrné, aby hlasování o budoucím referendu dopadlo, jak mělo dopadnout. Celý svět věděl, odkud zelení mužíci jsou, i bez vojenských indicií, v rozporu s mezinárodním právem, jak jinak. Celý svět krom našeho presidenta tedy. Neumím na netu dohledat rozhovor, který jsem zahlédl v ruské televizi, kde se Voloďa prokecne a řekne něco jako: „Když jsme obsadili Krym…“ Načež mu dojde, že asi poprvé veřejně přiznal, komu zelení mužíci patřili, na vteřinu se odmlčí, potutelně se usměje a pokračuje dál. Protože už bylo jedno.

Pak si ruští vojáci vyjeli na neoficiální dovolenou na východní Ukrajinu. A i po sestřelení civilního malajského letounu se dál tvářili, že tam nejsou. Tváří se vlastně tak trochu dosud, i když snad nikdo, stále krom našeho presidenta, nepochybuje. Navíc je dnes zatloukání snazší, protože se ruská vojenská přítomnost s klesající intenzitou konfliktu zmenšila. Náklaďáky s číslem 200 prý nicméně do Ruska stále jezdí. „Náklad 200“ (rusky: груз 200) je klasické označení mrtvých vojáků. Gruz 100 jsou ranění.

Naposledy se zelení mužíci začínají objevovat ve Venezuele. Zatím prý primárně chlapíci z gestapáky adorující Vagnerovy soukromé vojenské společnosti, která je nechvalně známá svými aktivitami na Ukrajině a v Sýrii, ale působila i třeba v Gabunu či Súdánu a momentálně cvičí kohosi ve Středoafrické republice. Privátnost Vagnera je důkladně rozporována, aneb se dle některých pozorovatelů de facto jedná o jednotku ministerstva vnitra, jež je používána na černou práci, od které se Kreml nemůže než distancovat. Plausible deniability.

Začátkem týdne pak údajně přistál v Caracasu prázdný ruský Boing 777, jenž, říká se, má naložit patnáct procent venezuelských finančních rezerv. Pokud ano, možná i včetně presidenta Madura a jeho blízkých. Podobně jako ruské helikoptéry evakuovaly ukrajinského presidenta Janukovyče, s nímž z Ukrajiny zmizelo asi 40 miliard státních dolarů. I když bych se divil, kdyby ruská „humanitární pomoc“ Venezuele skončila jen jejím vytunelováním. Asi začátek nové kapitoly, při jejímž čtení se nebudeme stačit divit.

P.S. Výčet zelenomužictví posledních 18 let zdaleka není úplný. Gruzíni a Syřané prominou. S Vagnerovou soukromou vojenskou společností se ale asi budeme setkávat více a více, takže k pokračování tématu bude příležitostí dost.