Čtyři měsíce posedávání a polehávání, během nichž jsem se dvakrát propadl o týdny zpět. Čtyři měsíce, kdy se snažíte nelézt sám sobě na nervy a poslední na co máte chuť je být strašlivě společenský. I když společenský jsem párkrát byl, pravda. Leč na nervy si lezl o mnoho častěji. Navzdory pár nevelkým a nekomplikovaným miniprojektům, které alespoň na chvilku zaměstnaly mé jinak nepříjemně zahálející mozkové závity.
Čtyři měsíce setkávání se s českým zdravotnictvím, které nakonec není tak strašné, jak se říká, vzhledem k tomu, že nic nestojí. Pomáhá tedy, když máte známé, co mají známé. Pravda, v takovém Jordánsku by mě léčili rychleji, bez delšího čekání, za to ale výrazně dráže, na což ale koneckonců existuje pojištění. Jež si platíme i v ČR.
České zdravotnictví mi přichází i přátelštější, než jsem si pamatoval. A plné sympatických profíků, které práce viditelně baví. Ale kteří často tráví více času ťukáním do počítače, než interakcí s pacientem. A kteří nezřídka vypadají dost unaveně. Asi z toho ťukání a ostatních náležitostí.
Po čtyřech měsících pseudostonání jsem dnes došel přes park do lázní (naponěkolikáté, konečně s tím správným papírem), abych se objednal na pár procedur. Byl jsem poslán dom s tím, že je začátek roku a lázně zatím nemají podepsánu smlouvu s odpovídající pojišťovnou. Tak nic, stavím se příští týden zas.
A venku sněží.
Žádné komentáře:
Okomentovat