Rána k ráně sedá

Stárnu a páprdovatím. To nebylo novoroční předsevzetí. Jen vzpomínka na půlnoční dělobušné řádění spoluobčanů a mou iritaci nad tímž. Asi jde jen z mé strany o nepochopení, jak normálního člověka může bavit, že kolem něho cosi bouchá.

Možná ale jen stárnu, bez toho páprdovatění. A jako se mi třeba zesiluje strach z výšek, ze kterých jsem neměl žádný respekt, než jsem si coby mladý skálolezec nepěkně nabil zobák, sílí ve mně i nechuť k různému bouchání, jež jsem si nesčetněkrát zažil o mnoho blíže, než bych si býval přál. Stejně jako lidé, kteří v neustálém bouchání žijí.

Místo novoročních předsevzetí raději pár přání: Aby se lidé v menší míře chovali jeden k druhému jako idioti, nehledě na antivzory, jež nás obklopují. A aby přestali bouchat jiným před domem, ať už jde o bomby shazované z letadel nebo levné čínské rachejtle. Protože rána nakonec plodí jinou ránu. A špatně se hojí. Pokud vůbec.