Optimisticky

Přemítám, co pozitivního si myslet o výsledcích eurovoleb. Že ČR tentokrát nemá druhou nejhorší účast, ale třetí. Že ANOnisté vše nepřeválcovali. Že se dostalo za ČR pár normálních lidí. Že nedošlo k obávanému nárůstu anti-evropských (vesměs proruských) partají a poslanců. A dál asi nevím. Ale jsem skromný, takže pro tentokrát si s tímto výčtem vystačím. I když by ten opačný byl asi podstatně delší. Dostatečná tedy, byť s odřenýma ušima.

V metru

Na IPPáku dnes verbovali k volbám do europarlamentu lidovci. Když jsem šel zpátky, zastavil jsem se na chvilku, abych si vzal leták a popřál rozdávajícímu hodně štěstí do voleb řka, že sourozence si člověk nevybírá. Ač se lidovců neštítím, ze spoust důvodů je považuji za nevolitelné. Byť by snad díky desítce na eurokandidátce stáli za to, volit je nebudu ani tentokrát. Přesto mi pan mile Hayato poděkoval a přátelsky poplácal po ruce.

Polepšovny

Více než šedesát poslanců chce prosadit návrat do situace, kdy budou rodiče mít možnost zavřít vlastní děti do polepšovny. Na pikosekundu mě napadlo napsat „nezvladatelné“ před slovo děti, protože takto se o dětech často hovoří. Přitom kdokoli se základní znalostí psychologie ví, že problémem nebývají tzv. nezvladatelné děti, ale nekompetentní rodiče. Aneb odložit vlastní dítě do polepšovny může jen neschopný a nekompetentní rodič.

Vždy je lepší trestat než pomáhat a předcházet problémům. Nejlepším způsobem, jak vychovávat pokřivené charaktery, je pak vinit děti z problémů, za které nemůžou. Když už jsme u těch psychologů: neexistují rozmazlené děti, existují debilní rodiče, které děti nutí fungovat ve vzorcích, jež pak děti samy považují za nejefektivnější. Neexistují problémové děti, existují debilní rodiče, kteří nedokáží vytvořit základní zázemí, ve kterém se děcko cítí bezpečně a komfortně. Dítě je dítětem proto, že mnohé věci, včetně vlastní funkcionality nechápe a následně reaguje všelijak. Dojalo mě vyjádření ředitele jednoho z diagnosťáků, který návrh kvitoval s tím, že konečně rodičovská vyhrožování polepšovnou nebudou pouze planá. Jako by vyhrožování polepšovnou patřilo ke standardním výchovným metodám a chudáci rodiče momentálně neměli čím vlastním dítkám vyhrožovat, aniž by se vystavovali nařčení z vymýšlení. A to je třeba změnit.

Nabízí se známé cui bono a nelze se ubránit dojmu, že jde primárně o finanční hru, kde se komusi přesunou prachy. Pasťákům? Ministerstvu školství, které tzv. diagnostické ústavy zřizuje? Načež se postupně z MŠMT stane ministerstvo detence, když už o školství samotném nemá páru a pomalu jej táhne do hlubin rakouského absolutismu? I s tímto posledním návrhem. Připomnělo mi dobu, když jsem bydlel v Gruzii a ministrem školství se stal jakýsi Dimitri Šaškin, sám téměř stále ještě ve školním věku. Předtím dělal právě ministra detencí. Však to také poté za jeho řízení ve školství pěkně začalo lítat.

Jedna procházka po městě stačí, aby si člověk uvědomil, kolik lidí svá děcka vědomě či nevědomě emocionálně prasí. Za což je třeba hazlíky trestat praktikami z devatenáctého století. Dát do servisu jako nefunkční káru. I soudruh Makarenko by měl radost. Apropos, pobyt v polepšovně prý má navíc přijít na 5 300 kaček. Jsem zvědav, kdo si bude moct dovolit.

Penzisté

Dostal jsem do schránky kandidátky do voleb v Evropském parlamentu a zdá se, že kandiduje celá republika, její teta, bratranec a křeček. Asi si všichni dobře spočetli, jak málo je s očekávanou minimální volební účastí třeba hlasů, aby se člověk dostal k teplému bruselskému fleku a následně nepřekonatelné penzi. V minulých volbách se do EP dostala i partaj se ziskem 79 540 hlasů. No to jsem býval mohl kandidovat i já, i když tolik kámošů zas nemám.

Minimální znalost o tom, jak EU a její instituce fungují, a oblíbená obsese antievropskými bludy bude znamenat, že qolbám přijdou jen skalní fandové jednotlivých partají, případně tací, kterým za hlas kdosi jakkoli zaplatí. V Agrofertu je prý účast povinná. Takže ač o jedenadvacet europoslaneckých lavic soutěží 815 kandidátů, o vítězi asi netřeba pochybovat. Otázkou je jen, kolik křesel ANOnisté získají. A kolik se do EP dostane anti-poslanců.

Já se chystám hodit Fíšovi. Šanci asi nemá, ale šel s kůží na trh, a to se počítá. Z Teplic navíc určitě ještě hlas neměl.

Žrádlo

Ještě jednou o červené kšiltovce bojující za silné Česko, konkrétně o oblíbeném tématu kvality potravin. Rozveselila mě pravidelná týdenní xichtoknižní litanie mafiánova pýár týmu: „Proč si naše děti nemůžou koupit v obchodě originál zmrzlinu Magnum? Tu pravou. Tu s lepší polevou. S lepší čokoládovou chutí. Rozdíl pozná každý, kdo si ji někdy dal třeba hned za hranicemi na první benzínce v Německu. Takovou si u nás děti dopřát nemůžou.” Je tam totiž všechno. Reklama na pravou čokoládu s lepší polevou a chutí, starost o děti i spravedlivé rozhořčení nad abstraktními zlořády.

Když jsem si kupoval minulý týden Magnum u nás ve večerce, přišlo mi, že má čokošku dobrou. Jen mi paní prodavačka vycinkala, že si kupuji nejdražší zmrzku. Že prý ona by si takhle drahou nekoupila. Asi jako většina posluchačů, čtenářů a obdivovatelů, hltajících Andrejovy kydy. Ti kupují stále více produkci Agrofertu, který plíživě predátorsky přebírá kontrolu nad potravinářstvím v Čechách a hrne do našich obchodů největší odpornosti.

Kostelecké uzeniny bývávaly kvalitním producentem, kterému se od schramstnutí Agrofertem nějak nedaří nacpat do výrobků dost masa. Vodňanské kuře pod vlasteneckou značkou mimo jiné přebaluje zbytkové výseky z Polska a Německa a před nedávnem se proslavilo prodejem salmonely. Globus zas vyřadil z prodeje špekáčky od agrofertího Krahulíka, protože měly nejméně masa a nejvíce nepatřičných ingrediencí. Makro sundalo Andrejův gothaj, co měl sice na obalu 60 procent masa, ale ve skutečnosti ho bylo o dvacku méně.

Zloděj křičí chyťte zloděje. Kdesi zapadla scénka z kampaně, kdy při rozdávání koblih Andrej daroval bezďákovi pětitisícovku. Trvalo jen pár vteřin, než se z dobrodince stal arogantní veksláček, opovrhující chudobou obdarovaného. Zatímco na veřejnosti a před kamerou předstírá, jak strašně mu na všech záleží, ve skutečnosti všemi, kdo mu uvěří, opovrhuje.

Borci z Agrofertu teď mimochodem prý mají na mušce Madetu, na kterou se údajně valí jedna státní kontrola za druhou. V naději, že se majitelé zlomí a levně prodají, jako mnozí před nimi. Abychom si mohli užívat víc Andrejova potravinového humáče a přitom nadávat, jak nám ostatní škodí.

Demo

Poprvé v životě jsem byl na demošce jedenáctého jedenáctý 1989. Pamatuji si nesmělé, anonymní postávání na Benešáku, v klobouku a se šátkem kovbojsky přes obličej. Kdosi nám z kašny vysvětloval, v jakých zplodinách vévodíme světovým tabulkám. O den nebo dva později jsme z náměstí došli i před KoKos, jak se říkávalo Okresnímu výboru KSČ, a vyvolávali jméno tajemníka Váni, že s ním chceme mluvit. Nevěděl jsem sice úplně o čem, ale zajímalo mě, jak dopadne. Záhy se z ekologických demošek staly protikomančské a jednou dopadlo tak, že zatímco já jsem se nenápadně vytratil, když se objevili policajti v kordonu, Luboš, co chodil o ročník níž, dorazil po víkendu do školy v nepatrně pomuchlaném stavu.

Dnes jsem šel na demošku zas, poprvé od devětaosmdesátého. Dva znudění policajti na kraji jiného náměstí a kolem kašny asi stovka lidí. Podstatně méně než před třiceti lety. I klidněji. A na jiné téma. Většině nevadí, že jim vrchuška kálí na hlavu, jako nevadilo před třemi dekádami. V Praze alespoň plný Staromák. Prý až čtyřikrát plnější než před týdnem.

Nehledě na jejich obsesi veřejným míněním, nemyslím, že demošky donutí dnešní aparátčíky změnit chování. Podobně jako můj hlas ve volbách nepovede ke změně vlády. Nevyjádřit se nicméně v případě, kdy se sliz cestou naší krajinou otírá o vše, co mu přijde pod ruku, by mi přišlo zbabělé.

Silné Česko

Když jsme se před patnácti lety stali členy EU, zašel jsem s kamarády ve Vladikavkaze na pivo s radostně-hrdým pocitem, že je všechno, jak má být, že byla postkomančská transformace dokončena. Že jsme se konečně dostali do slušné společnosti a na cestě k nezměrné prosperitě si stojíme jen my sami.

Za pár neděl máme volby do europarlamentu a většina takzvaně etablovaných partají se předhání v tom, kdo bude znít vlastenečtěji, jako by nám z EU cokoli hrozilo. Zvykli jsem si, že naši politici výsledky vlastního – pravda, ne vždy kompetentního – vyjednávání v Bruselu a s Bruselem doma prezentují jako jakýsi diktát. I že umně využívají obraz abstraktní externí zlomoci, aby zamaskovali vlastní zájmy a inkompetenci.

Stávající premiér, na úkor ČR dlouhodobě dojící EU pro svůj byznys jako neveselou krávu, si k volbám nasadil trumpovskou čepici a s imbecilní, leč na lid ze čtvrté cenové nepochybně působící kampaní vyrazil na steč za silné Česko. Jež má v pořadí zájmů asi tak na osmnáctém místě. V lepším případě.

Vidím-li fízla, který dlouhodobě drancuje mou zemi, hlásat, jak Česko nekompromisně a tvrdě ochrání, napadá mě, že první, před kým bychom měli tuto zemi chránit, je on sám. Jo, ještě něco mě vlastně napadá: Fuck you.