Poprvé v životě jsem byl na demošce jedenáctého jedenáctý 1989. Pamatuji si nesmělé, anonymní postávání na Benešáku, v klobouku a se šátkem kovbojsky přes obličej. Kdosi nám z kašny vysvětloval, v jakých zplodinách vévodíme světovým tabulkám. O den nebo dva později jsme z náměstí došli i před KoKos, jak se říkávalo Okresnímu výboru KSČ, a vyvolávali jméno tajemníka Váni, že s ním chceme mluvit. Nevěděl jsem sice úplně o čem, ale zajímalo mě, jak dopadne. Záhy se z ekologických demošek staly protikomančské a jednou dopadlo tak, že zatímco já jsem se nenápadně vytratil, když se objevili policajti v kordonu, Luboš, co chodil o ročník níž, dorazil po víkendu do školy v nepatrně pomuchlaném stavu.
Dnes jsem šel na demošku zas, poprvé od devětaosmdesátého. Dva znudění policajti na kraji jiného náměstí a kolem kašny asi stovka lidí. Podstatně méně než před třiceti lety. I klidněji. A na jiné téma. Většině nevadí, že jim vrchuška kálí na hlavu, jako nevadilo před třemi dekádami. V Praze alespoň plný Staromák. Prý až čtyřikrát plnější než před týdnem.
Nehledě na jejich obsesi veřejným míněním, nemyslím, že demošky donutí dnešní aparátčíky změnit chování. Podobně jako můj hlas ve volbách nepovede ke změně vlády. Nevyjádřit se nicméně v případě, kdy se sliz cestou naší krajinou otírá o vše, co mu přijde pod ruku, by mi přišlo zbabělé.
Žádné komentáře:
Okomentovat