Du travail

Ve čtvrtek jsem odmítl práci s dvouletým kontraktem, dnes mám další dvě nabídky v různých místech, různého trvání, od různých entit a asi si říkám, že až za dva měsíce skončím v Ammánu, nebude to s dlouhodobým nicneděláním tak žhavé. Zajímavé, že jedna z nabídek přišla od dámy, která mě kdysi střelila norské neziskovce, se kterou jsem pak zůstal zhruba dvanáct let. Že by byl čas přeci jen cyklický, jak nás učil Milčo? Na první dnešní dotaz jsem sice odvětil záporně (ma connosaince de français est abominable), přesto si prý příští týden promluvíme. Voyons.

Ženy

Israa se včera bavila, když mě trápila při zkoušení z arabštiny. Nehaya během dvaceti minut probrala snad všechna možná témata a když jsem jí na jednu otázku odpověděl, že ona je z nás dvou teď šéfová, opravila mě, že jsme partneři. „Ne jako partneři, partneři, ale teďko partneři,“ málem dostala záchvat smíchu. Nesreen se spíše potutelně usmívala, prohodila jen pár slov a ani jí nevadilo, že jsem ji navedl o ulici vedle. Tři z jedenadvaceti za poslední týden, přesně jedna sedmina, čili asi čtrnáct procent z řidičů uberu, kterými jsem se v Ammánu svezl, byly řidičky. Nepamatuji si, kdy jsem naposled jel v českých zemích s ženskou taxikářkou.

Naháči

Nemyslím, že demonstrace povedou k nějaké krátkohorizontální změně, ale třeba pomůžou leccos obnažit.

Jako když se Zeman jedním dechem těší na další výlet do Moskvy, kde ho nikdo nekritizuje a nezesměšňuje, naopak všichni mu podkuřují a lichotí, jak se aparátčíci naučili řídit své staříky v dobách, na něž mnozí stále vzpomínají s vlhkým zrakem. Druhým dechem připomíná, že volby jsou volby a on si bude beztak dělat, co zachce, zákon nezákon, takže Andrejko se nemusí o nic bát. I rezignovavšího ministra necháme v úřadu, klidně jen proto, abychom naštvali partaj, která se kdysi Miloušovi v naprosto jiném složení přestala klanět, ba se k němu zachovala nepřátelsky. Jako když kopneš psa za to, že tě jiný pes kousnul. A třetím dechem… Asi už úplně nedodýchá, protože nám chřadne, chudák, navzdory mlžení kreautur z hradní kanceláře v čele s hysterickým mluvčím.

Zemanův bratr v triku, ano ten, co od něho koupil Agrofert za setinu tehdejší hodnoty, se zas diví, že se lidé bouří, když neumírají hlady, protože jediným měřítkem štěstí je přeci žrádlo, materiální sytost, která má všem stačit k tomu, aby drželi hubu a krok. Navíc se proti zlodějům z ODS a ČSSD, co se dali dohromady v osmadevadesátém, přeci takto nikdy nedemonstrovalo, tak sakra, Marku, udělej s tím něco. Chtěl jsem stát řídit jako firmu, jako vlastní firmu a furt mi do toho někdo řve.

Zeman s Babišem společnými silami ještě pár let asi budou držet naší pěknou zemi v hrsti. Doufejme ale třeba, že se během té doby najde vícero situací, ve kterých se jejich záměry a metody budou dále obnažovat, aby snad i ti nejméně zrakově nadaní nakonec mohli zvolat, že král i králík jsou nestydatí hambáři.

A já si asi večer zajdu do ammánské Šumanovy knihovny na „Hoří, má panenko.“ Protože můžu.

Motýle?

Včera byl nejdelší den v roce. Na 31.95522 stupni severní šířky si tedy člověk zas tak moc neužije, tak jsem šel spát brzičko. Na 50.6404 to určitě muselo vypadat jinak, a co teprv na 59.91273, kde jsem si dvakrát užíval, jak slunko jedenadvacátého června nezapadne vůbec.

Probouzím se do sobotního rána s tím, že nechci zas psát o Babišovi, že nechci vyznívat obsesivně.

„Proč máme řešit teď, 31 let dopředu, rok padesát, jenom proto, že je tu teď taková klima atmosféra,“ se asi zapíše do historie, jako jeden z jeho velmi mála zapamatovatelných výroků. Zase nešlo o obsah, ale o formu. Věda, že rok 2050 je pro většinu voličů z české čtvrté cenové absolutně abstraktní, nešlo nevyužít spolu s polskými a maďarskými populisty možnost ukázat, že si evropský diktát nenecháme líbit. Palcové titulky po celém světě na sebe nenechaly dlouho čekat. Ani Prchalovi se o takovéto reklamě nezdálo. Přitom šlo o jednu formulaci v evropském komuniké. Ambiciózní a moudrou. Závazek dětem, vnoučatům a pravnoučatům stávajících ANOnistických voličů.

Do roku 2050 máme stejně daleko jako od roku 1988 k nám. Ten si většina ANOnistických voličů pamatuje jistě docela dobře. Pravda, svět tenkrát vypadal jinak než dnes, ale opravdu to zase tak daleko není. Stejně jako není daleko do 2050. Zvlášť když se ze všech stran hrnou zprávy, jak se díky čínsko-americko-ruským závodům o roztání severního pólu země velmi rychle klimaticky mění, což s sebou ponese, předpokládáme, migrační vlny, konflikty, potápění území řady států i extrémní klimatické výkyvy v místech, kde dosud bylo relativně mírně. Tedy i v českých a moravských luzích a hájích. Motýlí křídla. Tipl bych si, že v roce 2050 si nejdelší den v roce zas moc užívat nebudeme.

Nezbývá než sázet stromy. A protestovat proti parazitům. Aby tu za 31 let nějací motýle ještě zbyli.

Pirkmistr

Pitomio bezděčně odhalil svůj projekt, když na svém xichtoknižním profilu zaútočil na novinářku z rozhlasu a lživě ji obvinil z vlastního chování. Asi v rauši z toho, že se konečně našel jeden cizinec, který je obviněný ze znásilnění. Po letech pokřikování. Jako když se zlatokop pomátne při nálezu blyštivého kovu. Pitomio se nepomátl, jen počítá.

Semlelo se tak, že se paní novinářka zeptala, odkud má místopředseda parlamentu informaci o znásilnění šestnáctileté české dívky cizincem, přičemž jedna z otázek zněla „tak případů znásilnění se denně dějou stovky. A nás právě zajímá, proč právě tento jste komentoval, když není jisté, že to byl cizinec.“ Načež si Pitomio na svůj profil vymyslel, že paní na něho redaktorka útočila a zástupy vlastenců pod komentářem rozjely pekelný rej, často za hranicí zákonem přípustného.

Málokdo, kdo sleduje Pitomia, pochybuje o tom, že se jedná o sociopata s primárním cílem získání moci, postavení a peněz, k čemuž je ochoten zaujmout jakoukoli roli. Tu vysněnou našel v roli vůdce všech zamindrákovaných, u nichž je potřeba rozvíjet davový hněv, nejčastěji prvotně pramenící z vlastního komplexu méněcennosti.

Život je obtížný, vyznat se v něm dá opravdu práci, uspět, tím spíš v porovnání s ideály, jež se na nás hrnou ze všech stran, je místy téměř nemožné. A pak beztak zhebneme. Takže je třeba nadávat a hledat viníky vlastního neúspěchu. Kdokoli k ventilaci frustrací a mindráků poskytne platformu, jako projekt Pitomio, má vyhráno.

Kdo se pokusil Pitomiovi na jeho sociálních sítích oponovat, ví, že jako správný demokrat velmi bedlivě sleduje a rychle maže jakékoli náznaky disentu, jehož původce následně zablokuje. Cokoli tedy publikuje na xichtoknize je jednoznačně cílené a promyšlené. V posledním případě by klidně ze strany postižené novinářky mohlo být na žalobu, ale dočkáme se asi jen pár rozohněných reakcí pro veřejnost a všechno tak nějak zas vyšumí. Do dalšího pomateného důchodce, který bude chtít vykolejovat vlaky. Do kohosi dalšího, kdo si v pomýleném vlasteneckém vzepjetí půjde vyřizovat účty s posledním cílem Pitomiovy kalkulované nenávisti.

Každá společnost má extremisty, násilníky, vulgární hovada i zakomplexované idioty. Společnost, která projevy těchto lidí ignoruje ba mlčky akceptuje v rámci jakési pomýleně alibistické definice svobody vyjadřování, si koleduje o rozklad. Společnost, kde osoby ve vrcholných ústavních funkcích zcela cíleně extremistické, násilné, hovadské a idiotské projevy inspirují, vyvolávají a podporují, je dost v hajzlu.

Lidem jako Pitomio se říkávalo lidský póvl. Dnes se jim, díky ANOnistům, říká místopředseda sněmovny. Starosta českého Mindrákova.

Přepis i záznam zmíněného rádiorozhovoru zde.

#WRD2019

Moderní doba se projevuje i tak, že máme ve světě 25,9 milionu uprchlíků, z kteréhožto počtu jsou polovina děti do osmnácti let. Každé dvě vteřiny musí z domova zdrhnout další člověk následkem konfliktu nebo persekuce, 37 000 lidí každý den. Konflikt a persekuce coby klíčová slova v české vesměs emotivně neinformované a manipulované veřejné debatě, kde 99 procent obyvatel netuší, co znamená být uprchlíkem, v životě žádného nepotkalo, ale přesto je považuje za největší nepřátele.

Před čtyřmi lety se mě na začátek debaty v DVTV Martin zeptal, co pro mě slovo uprchlík znamená a já jsem byl zaskočen, jak důležitá je asi podobná kategorizace, protože uprchlík pro mě svým způsobem znamená totéž, co blonďák nebo Čech. Spousta různých lidí, kteří mají společného cosi, za co zas tak úplně nemůžou. Situaci, ve které se ocitli nikoli vlastním přispěním či vinou.

Samozřejmě, že odejít z vlastní země za lepším, jak se u nás často vypráví, je volbou. „Za lepším“ ale často znamená „před vězením, před mučením, před válkou, před destrukcí, před smrtí“ a tak dále, na což často rádi zapomínáme. Jakpak by se asi zachovali obyvatelé našich luhů a hájů, kdyby kdosi začal bombardovat, nebo kdyby se po naší krásné řepkové krajině začali prohánět chlapíci s kalachy, střílející na vše, co se hýbe? Vlastně víme, i když si nepamatujeme. Za druhé světové bylo v Evropě až dvacet milionů uprchlíků, včetně těch československých.

Jestli mají uprchlíci jakékoli společné rysy, je to často (nikoli vždy) obrovská vůle přežít a obnovit důstojné životní podmínky, okolnostem navzdory. Neuvěřitelná výdrž a vynalézavost, se kterou řeší problémy, o nichž se zmíněným 99 procentům ani nezdá. Za svou kariéru jsem potkal statisíce uprchlíků, bavil se stovkami, možná tisíci z nich, a pokud z těchto interakcí převládá nějaký dominantní pocit, je to pocit pokory a obdivu z odvahy a síly činit nejobtížnější rozhodnutí, počínaje rozhodnutím často s celou rodinou včetně dětí opustit vlastní domov a odejít do nepohostinného neznáma, vypořádávat se s nepředstavitelnými překážkami, a nezřídka vše zvládat s pokorou a smyslem pro humor v naději, že bude líp. Snad ano tedy.

Dnes je Světový uprchlický den. #WRD2019

P.S. Uprchlík je člověk, který z důvodu persekuce, konfliktu a generalizovaného násilí překročil mezinárodně uznávanou hranici a požádal o statut uprchlíka. Počet 25,9 milionů nezahrnuje dalších 41,3 milionů, kteří mezinárodně uznávanou hranici nepřekročili a jsou na útěku ve vlastních zemích. Nejvíce uprchlíků dnes hostí Turecko, Pákistán a Uganda. Největšími producenty uprchlíků jsou Sýrie, Afghánistán a Jižní Súdán.

Lies, damned lies...

Kdesi kdosi zmínil smlouvu, kterou prý Bureš uzavřel s národem před volbami. Dokument jsem neznal, tak jsem se něj mrkl, a hle, smlouvy se mají plnit asi o vánocích jen, i když se slovy autorů jedná o zprávu naléhavou. Krom úvodních kydů smlouva obsahuje několik závazků, tak mě napadlo, že se na ně mrknu.

ZAVAZUJI SE PROTO VÁM VŠEM OBČANŮM NAŠÍ ZEMĚ:
1. Budu vládu řídit s péčí řádného hospodáře. Budu šetřit naše společné peníze a usilovat o efektivní stát.

Státní rozpočet na rok 2019 počítá se čtyřicetimiliardovým schodkem. Dobrá vloni bylo saldo asi tři Jardy v plusu, ale nezapomeňme, že se v rozpočtu rozpustil asi dvaadvacetimiliardový zůstatek ze zrušeného Fondu národního majetku. Takže co se hospodaření týče mínus devatenáct.

Počet státních úředníků posledních pět let každoročně roste, mezi roky 2018 a 2019 se jejich počet má zvýšit o šestnáct tisíc, což odpovídá asi 23 miliardám, o které se navýšil rozpočet na jejich mzdy. Ne že by navyšování počtu zaměstnanců bylo vždy a priori špatně, ale šetření společných peněz a efektivní stát vypadá asi přeci jen trochu jinak.

Vlastně ta naše vláda místo řádného hospodáře připomíná nepatrně chaotickou squadru, která se snaží hledat prachy, kde se jen dá, vesměs nekoncepčně a nesystematicky, aby bylo z čeho zaplatit bující byrokracii a přilepšovat různým skupinám lidí, kteří se pak odmění svými hlasy. Symptomatické je odůvodňování zdražování spotřební daně z alkoholu, tabáku a hazardu, s čímž sám o sobě problém nemám. Ministr zdravotnictví burcuje, že k nám lidi ze zahraničí jezdit chlastat a že je třeba image měnit, mimo jiné daní. Do Čech se ale jezdí primárně na pivo a tam chce vláda zdanění naopak snížit (levné pivo = spokojený volič). Případné vyšší daně navíc nepůjdou na boj s následky závislostí, ale rozpustí se v rozpočtu, takže sice odůvodňujeme tím, že je potřeba bojovat se závislostmi, ale je to všechno vlastně jen takové blábolení pro davy. Aneb, jak říká výše Martin, největším závisláckým problémem u nás je závislost vlády na utrácení našich peněz. Anglicky se tomu říká asi "řádní hospodáři, my ass."

A teď jsem se dozvěděl, že ANOnisté přes odpor Senátu protlačili sněmovnou zhola nepotřebnou Národní sportovní agenturu. Dalších šest miliard v čudu. No comment.

2. Budu Vám vždy naslouchat, zůstanu s Vámi v častém kontaktu tak jako doposud a budu se snažit řešit Vaše každodenní problémy.

V praxi znamená třeba to, že když se na Václaváku sejde 120 000 lidí, aby demonstrovali proti vládě, budeme dehonestovat organizátory a pošleme jim vzkaz, že nás ani trochu nezajímají.

3. Budu podporovat a rozvíjet demokracii v České republice a chránit svobodu a důstojnost každého člověka.

Demokracie se samozřejmě nejlépe brání tak, že budu diktovat vlastním médiím, kdysi přezdívaným „strážci demokracie“, co smí, nesmí, mají a nemají psát. I když jsem tedy na zdraví vlastních dětí přísahal, že to nikdy dělat nebudu. Svoboda a důstojnost každého člověka pak končí, když má syna vyslýchat policie kvůli mým finančním machinacím.

4. Budu se snažit zefektivnit fungování veřejných institucí a změním jednací řád sněmovny po vzoru Německa, abych omezil zbytečné a nesmyslné blábolení politiků.

Pomineme-li, že jednací řád sněmovny mění táž sněmovna, nikoli jeden jouda, i když je Slovák, žádný pokus o změny jsem ze strany premiéra v tomto ohledu nezaznamenal. Naopak, předsedové obou komor prý lamentují nad tím, že je vláda v čele s Andrejem ignoruje, protože raději honí vlastní pýár.

5. Odmítnu všechny pokusy o destrukci nezávislého státního zastupitelství a soudnictví a budu vždy bojovat za vymahatelnost práva a rovnost lidí před zákonem.

Aha, tak proto se na ministerstvu spravedlnosti zabydluje madam Benešová a dále asi zpět na bod 2. Rovnost práva před zákonem jsou skvělé motýle, pokud tedy zrovna nejde o mě. V takovém případě totiž nejde o právo, ale o spiknutí.

6. Zasadím se o nezávislost policie, která nesmí být pod vlivem politiků. Korupce se musí vyšetřovat u politiků na všech úrovních.

Výborně, takže si nejprve v souladu s mezinárodními normami nadefinujme korupci coby zneužití mocenského postavení ve vlastní prospěch, a pak si třeba přečtěme audit eurokomise, který není o ničem jiném než o systematickém zneužívání mocenského postavení majitele Agrofertu, jenž dotyčný sice formálně přímo nevlastní, nicméně nadále nepochybně kontroluje.

7. Slibuji, že na nejvyšší míru ztížím život korupčníkům a lidem, kteří vysávají veřejné rozpočty a tím i Vaše daně.

Tak to zní téměř masochisticky. Vysávají naše daně. Mea culpa, mea maxima culpa. Pravda tedy, Švachulu brněnští ANOnisté odvolali relativně rychle, možná by šlo udělit první desetinku bodu. Na druhou stranu ale Faltýnek pořád hýbe ANOnistickou strukturou, nehledě na nikdy řádně neobjasněné a dnes už asi zas hezky zapomenuté techtle s Kapschem a šéfem antimonopolního úřadu. Takže zas tu desetinku odebereme a budeme natolik milosrdní, že nebudeme užívat záporná hodnocení.

K tomu vysávání ještě tedy, nedávno proletěla zpráva o tom, že komise neproplatí stošedesátimiliónovou dotaci agrofertímu Penamu na „inovativní“ chlební linku, ve které zaujalo několik věcí. Samotný fakt neproplacení znamená, že Penam vysaje český státní rozpočet. Linka je natolik inovativní, že ji United Bakeries už vlastní i bez dotací. Vysávání rozpočtu se tedy de facto děje s cílem podpořit Agrofert ve válcování konkurence na základě lživého odůvodnění. Vysavači jedni. Penamu navíc, zdá se, jde o spolknutí United Bakeries, následkem čehož by bezkonkurenčně kontroloval asi padesát procent českého pekárenského trhu. Takže od vysátí veřejného rozpočtu k tomu, aby nás krmil svým sajrajtem, cesta relativně krátká.

DÁLE VÁM SLIBUJI:
1. Zasadím se o pravidelné zvyšování důchodů a základní důchod navýším jednorázově všem stejně.

Toto se děje. Bod. Sice by to asi chtělo začít pořádně makat (abych použil Andrjuchovo oblíbené sloveso) na penzijní reformě, aby zbyly nějaké důchodové fufníky i na ty, z jejichž daní se dnes důchody platí, ale to nikdo nesliboval. Jen připomínám, že kupovat si z veřejného hlasy klíčových voličských skupin není nic nového a obtížného.

2. Mladým rodinám pomůžu s bydlením a dostupností jeho financování.

Sliby nebolí, hlavně mysleme na děti. Žádné ambiciózní vládní plány ohledně dostupnosti bydlení zatím neznám, jen jsem zaznamenal konfuze kolem vyplácení rodičovských, jež, zdá se, nakonec rozťal právě premiér s tím, že kupovat si z veřejného hlasy klíčových voličských skupin není nic nového a obtížného. Jo, aha, o tom už tu řeč byla. Že jsem zapomněl na investiční program Výstavba (sociálního bydlení pro chudé), který má pod sebou Ministerstvo pro místní rozvoj? Ani ne, spíše na projekt zapomnělo samo ministerstvo, zdá se. Byl sice po několika odlukách nakonec vyhlášen, ale experti se shodují, že je brutálně poddimenzován a podfinancován.

Na téma bydlení vlastně zaujalo ještě jedno podtéma, které se možná přímo nedotýká přístupnosti pro mladé, ale tak nějak charakterizuje vládní přístup k této problematice. Jednak je navýsost divné, když daň z převodu nemovitosti platí ten, kdo peníze utrácí, nikoli ten, kdo z transakce má zisk. Řada opozičních poslanců též navrhuje zrušení daně, vláda v čele s ANO je proti. Asi aby bylo z čeho platit dotace Agrofertu. Druhak paní ministryně radí obcím, ať zvyšují daň z nemovitosti. I když vlastně intuitivně souhlasím, že je daň z nemovitosti u nás relativně nízká a potenciálně vyšší daň (stejně jako například plánované zvýšení poplatků na katastru) finanční dostupnost bydlení nezvýší, vypovídá to o tom, jak vláda o bydlení uvažuje. Nejde o výdajovou, ale primárně příjmovou položku.

3. Budu usilovat o kvalitní a dostupné zdravotní a sociální služby pro každého.

Zatím úplně nevím, co znamená. Jen jsem zaznamenal, že od léta nebudou dále hrazeny některé kompenzační pomůcky pro skupiny postižených, kteří na tom už teď nejsou finančně nejlépe. Dostupné asi v Průhonicích znamená něco jiného než u nás. Někteří drzouni si navíc myslí, že namísto dostupných sociálních služeb vláda vyhlásila válku chudým. Hlavně že máme na ten autobus.

4. Z vyššího výběru daní Vám vrátím peníze, které Vám vzaly předchozí vlády.

Vyšší výběr daní je prý primárně způsoben stávající ekonomickou prosperitou, škoda jen, že v době relativní ekonomické konjuktury se zase prachy utrácí na uplácení davu, namísto toho, aby se rozumně investovalo. Za mě je nejstrašnější příspěvek studentům a důchodcům na dopravu, kterou z velké části čerpají ziskové soukromé subjekty. Jako by jízdenka za 79 mezi Teplicemi a Prahou byla nepřekonatelná částka. Dáme tedy za devatenáct a zbytek doplatíme. Měsíčně klidně pár miliard. Jak že to bylo? Řádný hospodář? Koblihář!

5. Budu prosazovat nižší zdanění práce tak, aby Vám zbylo více peněz na výplatní pásce.

Ani ťuk. Ani ťuk.

6. Budu se snažit řešit dlouhodobě neřešený problém vyloučených lokalit.

Ani ťuk. Ani ťuk. Vlastně ťuk jeden mě napadl – když si v jednom xichtoknižním hlášení pan premiér přivlastnil úsilí druhých, kteří se zabývají dluhovou problematikou, jež je částečně spjatá s vyloučenými lokalitami. Právě ANO též zabilo změny insolvenčního zákona a vyhandlovalo s komančema podporu za vlastní podpoření zdanění církevních restitucí.

7. Nezvýším daně firmám a živnostníkům. A během následujícího volebního období udělám maximum pro to, aby ubylo byrokratických povinností pro podnikatele, a zjednoduším styk lidí s úřady.

Daně jsme nezvýšili, jen zaklekáváme a přidáváme byrokracii, ponejvíce asi symbolizovanou několikakolovým zaváděním EET. Zatímco oligarchistický premiér přihrává své firmě miliardy ze státní i evropské kasy, díky EET zavřely krám tisícovky, zejména venkovských provozovatelů primárně v maloobchodě a pohostinství. Naposledy se pod meč EET dostali řemeslníci a lékaři, zatímco poskytovatelé sociálních služeb a prodejci vánočních kaprů utekli jen o fous, ANOnistické ministryni financí navzdory. Prostě třeba sbírat prachy, kde se dá.

Apropos ANOnistická ministryně, prý se nechává zvát na raut neznámo kým, což pak vydává za vlastní iniciativu setkávání s podnikateli, jež prý tímto způsobem konzultuje. Pardon tedy, minimálně v jednom případě víme, kdo pořádal, Babišova Mafra, takže sebepýárko vydáváno za inkluzivní politiku. Ta paní je fakt srandovní. Kdyby neřídila státní kasu tedy.

A SAMOZŘEJMĚ:
1. Zavazuji se, že v žádném případě nezneužiji politickou funkci ve svůj prospěch. Jako doposud budu posílat veškeré příjmy z politiky na charitu.

Jasně, že člověk s přiznanými miliardovými příjmy nemá problém poslat z vlastního pohledu drobné na charitu. Zajímavý úhybný manévr. Jen kdyby zveřejněný nástřel unijního auditu neříkal právě přesně to, že Andrjucha politickou funkci ve svůj prospěch zneužívá. Koneckonců pouze kvůli tomu vstoupil do politiky. Kdo nevidí, nechce.

2. Slibuji, že na ministerské posty budu prosazovat odborníky bez ohledu na politickou příslušnost.

Třeba takový ministr zdravotnictví určitě minimálně jednou před nástupem do funkce u doktora byl a koho jiného na funkci ministryně spravedlnosti než absolventku Panevropské vysoké školy, na které si titul rychlododělával nejeden politik. Ještě, že druhá jmenovaná obšlehla svojí diplomku, jinak by se asi fakt ministryní bývala stala. Nejlepší kvalifikace na ANOnistický státní post? Loyalita k vůdci, nic jiného si nenamlouvejme.

3. Slibuji, že veřejné peníze budu rozdělovat ve veřejném zájmu a apoliticky.

Asi už toho necháme, ne? Mark Twain kdysi připsal anglickému premiérovi Benjaminovi Disraelimu slavný výrok o tom, že existují tři druhy lží: Lži, zpropadené lži a statistika. Lies, damned lies and statistics. Kdyby hoši žili dnes u nás, asi by nemohli jinak než Lies, damned lies and Babiš. Ve zcela vlastní kategorii.

Con ella

Někdy v devadesátém jsme šli na koncert oblíbené kapely do Ústí a cestou se ve všudypřítomné euforii rozhodli, že muzikanty obdarujeme květinou. Ženská že dostane opravdovou a chlapům vystřílíme papírové na pouti v centru města. Nebo obráceně? Už vlastně ani nevím, jen si pamatuju, že jsem na jedinou špejli spotřeboval asi třicet korun. Střela byla za kačku. Po neuvěřitelnou energií nabitém koncertě jsme se probojovali do šatny a nepatrně nachmeleným muzikantům kytky předali. Všechno to bylo tak nějak skvěle normální. Nebo normálně skvělé.

Zpěvačku jsem osobně potkal ještě jednou. Na horní stanici Můstku uprostřed Václaváku byly telefonní budky na kartu a my se u jedné pětkrát plaše prohodili, když ani jednomu z nás volaný nebral telefon. S omluvou a úsměvem jsme si jeden za druhého několikrát stoupli do fronty.

Dnes by oslavila šedesát. Všechno nejlepší tedy. Tam někde mezi anděly.

Mobilně

Cesta do práce i jako připomenutí rozdílných mobilních světů. O2 mi po přistání nabízí „levné“ datové balíčky, které do levnosti mají stejně daleko jako já na Mars, možná ještě dál. Kdo se nachytá, asi se nakonec nedoplatí. Jako jeden můj kolega, co skončil se desetitisícovým účtem, i když prý jen používal google mapy, aby se dostal, kam potřebuje.

Vlastně lze slovo „levně“ snadno považovat za lživou reklamu, aneb kolikátá již připomínka, že se čeští mobilní operátoři dávno zařadili do šiku oblbovačů masy, které, zdá se, má dav docela rád. Jako by existovala podivná vzájemná kauzalita. Masa obdivuje oblbovače, kteří tím více oblbují, a pak skončíme třeba s bezmasými kosteleckými uzeninami.

V Ammánu na letišti jsem koupil simku o trochu levněji, než mám v ČR paušál, ke kterému jsem se musel probojovat mírnými výhružkami změnou operátora. Zatímco doma mám za 749 korun šest giga měsíčních dat s dvouletým závazkem odběru, v Jordánsku za 487 korun na měsíc osmnáct giga plus devět na sociální sítě plus čtyři giga, kdekoli za hranicemi hlavního města, protože wifin je méně a spoleh na data musí být všude. Víceméně vám tu jakýkoli ze třech hlavních operátorů nabídne neomezená data, protože kolik mám, ani náhodou nespotřebuji, jen nechá limit, aby vás donutil přejít na dlouhodobější předplatné, máte-li vyšší nároky.

Porovnávám neporovnatelné? Možná, ale kdyby se nelišilo x-násobně, asi by se dalo ošít. Teď nedá. Čeští mobilní operátoři svorně šikanují zákazníky, kteří si to nechávají líbit asi i proto, že kruciální část má telefon od zaměstnavatele a nic neřeší.

Potkali jsme se v Bejrútu s Billem, který mi před šestnácti lety v Čečně vnukal jedno ze svých nejdůležitějších životních mouder: You can screw me, but you have to at least kiss me. A od O2 pořád ani ta pusa.

P.S. Koupil jsem si večer malý balíček M&Ms a ta čokoláda v nich byla fakt skvělá, neporovnatelná s tou, co koupíte u nás. Chudáci děti.

Audity

Z reakcí na nástřel auditní zprávy Evropské komise na téma Agrofert vybíráme:

„V návrhu auditu jsou nepřesnosti a zavádějící tvrzení.“
Možná. Nicméně základní zjištění, tedy, že Babiš nadále kontroluje Agrofert a tím se dostává do střetu zájmů, nepřesné není. Audit mimo jiné popisuje, kdo jak jmenuje správce svěřeneckého fondu (Babiš), kdo drží kontrolní hlas mezi správci (Babišová), kdo držitele kontrolního hlasu vybírá (Babiš), nebo v jakém případě lze správce odvolat (působí-li proti finančním zájmům Babiše) a kdo tak smí udělat (Babiš).

„Interní záležitosti České republiky bychom měli řešit doma, je škoda, že se řeší v Bruselu.“
Čerpání evropských dotací není interní záležitostí ČR, naopak, komise má za úkol dohlížet na to, zda jsou u nás správně nastavena pravidla čerpání. O čemž i primárně zmíněný audit je. Se vcelku jasným závěrem. Nejsou. Což koneckonců sami po ROPáckých aférách dávno víme.

„Trváme na tom, že v oblasti dotací postupujeme přesně podle zákona, což v minulosti potvrdila i řada kontrol a právních expertiz, které máme k dispozici. Taktéž Andrej Babiš učinil vše, co po něm zákon požadoval, tedy vložil akcie svých firem do svěřenských fondů.“
Ano, nicméně základní zjištění, tedy, že Babiš nadále kontroluje Agrofert a tím se dostává do střetu zájmů, tato reakce nevyvrací. Ale když už zmiňujete, těším se, jak si výsledky té řady kontrol a právních expertíz přečteme. Šup, šup, sem s nimi.

„Audit EU je útok… Je to ohrožení České republiky a českých firem.“
Není, je to audit správnosti čerpání evropských peněz, kterých u nás ve firmě míváme v mnohem větším rozsahu několikrát do roka. Není to ohrožení České republiky, je to ohrožení Babišových soukromých zájmů, který kvůli nim bez okolků a rád zavede Českou republiku do lejna. Možná i proto, že jedním z doporučení první auditní zprávy je důkladnější prozkoumání všech dotací, které Agrofertu šly. Audit sám nahlížel jen na nevelký vzorek. Pokud se tak stane, asi nám Andrjucha trochu zchudne, pokud tedy nebudeme muset vracet z daní my.

Dalším rizikem je i to, že Andrjuchovi marketéři mu mohou naordinovat radikální antieuropeanismus, na který u nás zejména méně vzdělaná masa docela dobře slyší. Úplně se mi nechce sunout ČR dále k maďarskému stylu vládnutí, kde nejde už ani trochu o obsah, ale o formu, která se vytváří jen k tomu, aby vyhrála další volby a zajistila pokračující přístup k moci a prachům z ní vyplývající.

„Brusel nám vykládá český zákon? Co ještě? Hrajeme tu hru o trůny.”
Ne. Brusel nevykládá zákon členské země, jen popisuje, jak realita zákonu neodpovídá. Předkládá svou zprávu členské zemi k právní, nikoli hysterické reakci. Aneb opravdu kdokoli pochybuje o platnosti starého známého "kdo nejvíc křičí, pod tím to fičí"?

První auditní zprávu jsem si, viditelně na rozdíl od většiny pokřikujících, přečetl. Přišla mi vcelku jasná, pokorná a věcná. Místo toho, aby se nad ní vedla věcná debata, ozývá se křik potrefeného husy a jeho kumpánů, včetně výhružek komusi, kdo zprávu asi vynesl na veřejnost. Jako by podobné informace neměly být v normální společnosti automaticky volně přístupné.

Dělám v neziskovce, kde každý zaměstnanec, včetně řidiče, co nemusel ani dostudovat základku, ví, že pokud může jakýmkoli způsobem osobně profitovat z organizačního rozhodnutí, má o tomto možném střetu zájmu informovat, a, pokud možno a relevantno, z podobného rozhodování se vyloučit. Jinak jde jednoznačně a neokecatelně o korupci, za kterou se vyhazuje z práce.

V České republice si premiér, dříve coby ministr financí, vesele přihrává státní a evropské miliardy, a když ho konečně někdo klepne přes prsty, křičí jak hysterka. Přitom by bylo naprosto normální a jediné logické, že by si Agrofert neměl k vůbec žádným erárním prachům ani čuchnout, dokud jej Andrjucha neprodá a nevyváže se ze všech správních orgánů. Nebo, chce-li čerpat, ať odejde ze všech politických funkcí. Tak se to totiž ve slušných společnostech dělá, cokoli ostatní je korupční chování. A o tom právě evropský audit i z velké části je.

Platí samozřejmě i pro všechny ostatní politiky. Vlastě mi přijde trapné, že se o takovýchto věcech vůbec musíme bavit. Už oposmlouva ukázala, že vadí korupce jen těm, kteří z ní sami neprofitují, takže je třeba hodně rozdělovat a panovat. Zevnitř se nezměníme, tlak zvenší by snad pomoci mohl, i když též nejsem naivní. Navíc má hlavní mafián tu svou výbornou marketingovou mašinérii. Téměř nezbývá než doufat ve více evropských auditů.

Qálu

Před rokem a čtyřmi dny jsem přestal pracovat. Ne že bych celý rok nic nedělal, naopak, zejména od začátku roku si připadám strašlivě vytíženě, ale stálé placené povolání žádné. Jen tři procestované měsíce, pět vystudovaných vysokoškolských online kurzů, jeden neonline intenzívní jazykový, dvě zoponované a pár zkonzultovaných diplomek, desítky injekcí a infuzí, jeden volebně-pozorovatelský výlet, jeden napsaný a vyjednaný strategický plán, pár projektových žádostí, čtyři strategické dokumenty na různá témata a spoustu seriálů na Netflixu, jež mi nezřídka hrají v pozadí, když se hladově vnořím do jakéhokoli tématu.

Teď tedy zpět do pracovního prostředí, zpět k válu. Od roku 2006 nebude poprvé mým zaměstnavatelem norská neziskovka, i když se neodchyluji daleko, respektive se téměř symbolicky vracím ke starším kořenům. Kdesi mě našlo dánské ministerstvo zahraničí našlo a já se na několik měsíců vracím na Blízký východ, zčásti abych i znovu zjistil, zda zvládnu ještě normálně pracovat. Asi se i trochu těším. Ale uvidíme.

Organizační evoluce

„Vyznávám přirozenou evoluci,“ řekl říďa v diskusi o možných posunech v řízení organizace. Tak mě napadlo, jak může taková přirozená evoluce v organizaci vypadat.

Darwinovu evoluční teorii si většina lidí asi představuje jako nelítostný boj o přežití těch nejzdatnějších. Asi proto, že se to nejlépe pamatuje. Kdo četl Richarda Dawkinse, asi největšího současného Darwinova následovníka, vnímá evoluční teorii maličko šíře. Třeba jako neutuchající genetické mutace, jež mají zlepšit potenciál vlastní replikace. V českých zemích jsem nedávno zaregistroval prý dávné (nejsem cíťa, ale přišlo mi nějak zvláštně vulgární) pořekadlo o silnějších psech, jenže v reálu jde nejen o silnější, ale i třeba o pružnější, lehčí, těžší, mimikrovatější, barevnější, delší, kratší, menší, větší atakdále.

V metafoře nekonečného závodu ve zbrojení zvyšuje lovec i lovený, potenciální agresor a potenciální oběť, neustále svou kapacitu útoku, respektive obrany. Jedním z paradoxů evoluce je, že často nedochází k zásadnímu zvýhodnění jedné či druhé strany, i proto, že vyhubení veškeré potravy není v zájmu hubeného ani lovce. Každé vlastní zlepšení, jež vede ke zlepšení druhé strany, následně způsobuje další zlepšení vlastní a tak dále. Pokud si tedy něco vzít z evoluční teorie pro rozvoj organizací, asi potvrzení, že jednotlivé zlepšováky mají potenciál generovat další zlepšováky.

Jinak je evoluce asi primárně nekonečnou sousledností pokusů a omylů, kde se jen část genetických mutací stává progresívní, protože poskytuje kompetitivní výhodu. Geny s kompetitivní výhodou žijí nejdéle a následně se nejvíce replikují. Právo silnějšího je v tomto ohledu spíše právo nejoptimálněji zmutovaného. Mutace s cílem úspěšnější replikace vlastních genů a lepší adaptability na měnící se prostředí. Jako třeba, když se britskému ptactvu následkem populárního veřejného dokrmování začaly prodlužovat zobáky. V organizační teorii by tedy možná bylo lepší nečekat na genetickou mutaci a prodloužit si zobák sám ve chvíli, kdy mě to učiní produktivnějším. Ne proto, abych vyžral vše ostatním, ale pro vlastní růst, sílu a sílu mého společenství.

Dalším zajímavým komponentem evoluce jsou neustálé tenze mezi mutacemi, jež vedou k různým výhodám a jež se nezřídka navzájem anulují. Extravagantnější vzhled zvířete může na jedné straně mít potenciál k páření a replikaci vlastních genů, na straně druhé ale sníží ochranu před nepřítelem, tedy možnost přežití. Nebo jak píše Dawkins, samice africké Vidy sice mohou preferovat samce s co nejdelším chvostem, délka chvostu má ale zároveň vliv na samcovu schopnost létat a tedy přežít. Z tohoto pohledu je tedy evoluce též jakýmsi pokračujícím kompromisem mezi různými ambicemi rozvoje, mezi vzhledem a funkcionalitou, pohlavním výběrem a přirozeným výběrem.

Co z této zkratky vyplývá pro evoluční přístup k organizačnímu rozvoji? Asi že, budeme-li preferovat přirozenou evoluci, budeme se častěji plést, než kdybychom dělali cíleně správně. Že evoluční změny trvají mnohem déle než ty řízené. Že sice na jednu stranu jedno zlepšení povede k dalšímu, ale na druhou stranu každá spontánní akce vyvolá reakci, která spíše zmrazí status quo. Že tedy raději u nás ne.

Busem

- Paní učitelko, je hora Říp nejvyšší?
- Nejvyšší v okolí ano.
- Paní učitelko, tohle je ještě Praha?
- Už ne, už jsme vyjeli za Prahu.
- Paní učitelko, Čína je na jihu?
- Čína je na východě.
- A jak se tam dá dostat?
- Přes moře.
- A letadlem?
- Letadlem taky.
- Jela jste někdy letadlem?
- Říká se „letěla.“
- Letěla jste někdy letadlem?
- Ano.
- Paní učitelko, kdy už tam budeme?
- Za čtyřicet pět minut.
- Paní učitelko, a támhleto je hora Říp?
- Ano, to je hora Říp.
- Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas…
- Honzo, nezpívej, paní učitelko, Honza zpívá
- Kašpárkovy kuličky…
- Paní učitelko, my pojedeme na Benešák?
- Ano, vystoupíme na Benešáku.
- A za jak dlouho tam budeme?
- Za třicet minut.
- Paní učitelko, já půjdu domů sama. Táta už bude z práce, tak půjdu k tátovi, jinak chodím k babičce. Táta dělá ve sklárně.
- Ty půjdeš domů sama, jo, Míšo? Paní učitelko, Míša půjde domů sama, když bydlí v Újezdečku?
- Babička bydlí v Újezdečku v těch barácích, táta bydlí pak tam dál.
- A fakt půjdeš domů sama, jo?
- Jo, já už jsem domů sama šla. Půjdu k tátovi, už bude z práce doma.
- Já už jsem taky šla sama domů, paní učitelko, my jsme s Míšou šly samy domů.
- No vidíte, dneska dojedeme na Benešák…
- A paní učitelko, kdy už tam budeme?