Motýle?

Včera byl nejdelší den v roce. Na 31.95522 stupni severní šířky si tedy člověk zas tak moc neužije, tak jsem šel spát brzičko. Na 50.6404 to určitě muselo vypadat jinak, a co teprv na 59.91273, kde jsem si dvakrát užíval, jak slunko jedenadvacátého června nezapadne vůbec.

Probouzím se do sobotního rána s tím, že nechci zas psát o Babišovi, že nechci vyznívat obsesivně.

„Proč máme řešit teď, 31 let dopředu, rok padesát, jenom proto, že je tu teď taková klima atmosféra,“ se asi zapíše do historie, jako jeden z jeho velmi mála zapamatovatelných výroků. Zase nešlo o obsah, ale o formu. Věda, že rok 2050 je pro většinu voličů z české čtvrté cenové absolutně abstraktní, nešlo nevyužít spolu s polskými a maďarskými populisty možnost ukázat, že si evropský diktát nenecháme líbit. Palcové titulky po celém světě na sebe nenechaly dlouho čekat. Ani Prchalovi se o takovéto reklamě nezdálo. Přitom šlo o jednu formulaci v evropském komuniké. Ambiciózní a moudrou. Závazek dětem, vnoučatům a pravnoučatům stávajících ANOnistických voličů.

Do roku 2050 máme stejně daleko jako od roku 1988 k nám. Ten si většina ANOnistických voličů pamatuje jistě docela dobře. Pravda, svět tenkrát vypadal jinak než dnes, ale opravdu to zase tak daleko není. Stejně jako není daleko do 2050. Zvlášť když se ze všech stran hrnou zprávy, jak se díky čínsko-americko-ruským závodům o roztání severního pólu země velmi rychle klimaticky mění, což s sebou ponese, předpokládáme, migrační vlny, konflikty, potápění území řady států i extrémní klimatické výkyvy v místech, kde dosud bylo relativně mírně. Tedy i v českých a moravských luzích a hájích. Motýlí křídla. Tipl bych si, že v roce 2050 si nejdelší den v roce zas moc užívat nebudeme.

Nezbývá než sázet stromy. A protestovat proti parazitům. Aby tu za 31 let nějací motýle ještě zbyli.