O dům dál kamán

Dvanáct týdnů ve službách královny Margarety druhé je za mnou a čumák zas míří na Prahu. Za necelé tři měsíce v oblíbeném Ammánu mě napadá, zda by to možná nechtělo na chvíli změnit prostředí a dát si k Blízkému východu nepatrný odstup. I když je asi málo zajímavějších kontextů a k životu v humanitárním světě vlídnějších míst než Urdun. Nemluvě o dráždivě se lepšící arabštině, jež nepochybně stojí za další investici. Byť arabské texty číst nikdy nebudu.

Přesouvám se na rodnou hroudu v očekávání, co bude dál. Uvidíme. Nyní zatím mé již třetí „nashle, Ammáne.“ Má saláma. Bašúfak bádein.

Abu Šaríf

V Ammánu je prý sedmadvacet let, alespoň mi to hlásil při prvním setkání. Ihned mi též oznámil, že už mu je padesát. Při druhém si ze mě dělal srandu, že jdu pozdě. Při třetím mi vyrval z rukou tašky, že prý je odnese za mě.

Když přinesl první účet za elektřinu, zjistil jsem až po zaplacení, že se účtenka týkala někoho jiného. Zeptal jsem se, proč mi dává cizí účtenky, načež se Abu Šaríf přiznal, že neumí číst. Že nikdy nechodil do školy.

Téměř každé ráno si potvrdíme, že se oba máme dobře, téměř každý večer se mnou procvičuje arabštinu. Baví ho, jak se trápím, a rád prokládá rozhovor těmi málo anglickými slovíčky, která zná. Nejoblíbenější je asi „relax."

Při jednom povídání jsme se dostali k jeho rodině a Abu Šaríf se přiznal, že má doma v Egyptě manželku a čtyři děti, dva kluky a dvě holky. Na jméno nejstaršího jsem se ptát nemusel, když je Abu, ale zeptal jsem se, proč je tak daleko od rodiny, v Jordánsku. On se jen usmál a zeptal se „a proč jseš tady ty? Mám tu práci přeci.“

Každý ammánský činžák má svého Egypťana, který se stará o údržbu a úklid a většinou bydlí v komůrce v podzemí. Měsíčně si vydělá tak 30 dinárů (asi tisícovka korun) z každé partaje, což je třeba v našem šestnáctipartajovém domě mnohem víc, než by si Abu Šaríf vydělal v Egyptě. I když si nedělám iluze, že mu všichni platí včas.

Předevčírem jsme seděli na zídce před domem a Abu Šaríf se zeptal, kdy odjíždím. „Pozítří.“ Zatvářil se smutně a vysolil mi kompliment. „Ty též, Abu Šarífe, enta kamán.“

Dnes ráno jsem dobalil a pozval Abu Šarífa, ať se přijde podívat, zda se mu nebude hodit cokoli z toho, co balit nechci. Naložil šest igelitek a při pohledu na česnek zavzpomínal, že nejlepší mají právě v Egyptě. Cibuli prý též. Měl radost, že jsem o egyptském česneku slýchával už v dětství, i když jsem (naštěstí) slavnou komančskou reklamu převyprávět nedokázal. A co vy, máte doma dost česneku?

P.S. Just in case: Abu znamená otec, Umm je matka. Za jménem následuje prvorozený syn. Abu Šaríf je tedy otec Šarífa; jeho civilní jméno, tedy to, jež má zapsané v pasu, neznám. Umm Chalíl, je matka Chalíla (a též výborná restaurace v Džeraši). Podobně funguje i Ibn/Bin (syn) či Bint (dcera). Jordánský král Abdullah II Bin Hussein, je synem (bývalého krále) Husseina.

G7

Na setkání G7 Macron nečekaně pozval iránského ministra zahraničí, zatímco Donald přesvědčoval všechny, že je potřeba pozvat Voloďu. Připomeneme-li si k tomu, že jakýsi poslanec Dumy v předbíháni se v tom, kdo nejinovativněji odsoudí ignorantský západ, dávno označil schůzku nejmocnějších bez účasti posledně jmenovaného za vykastrovanou organizaci, plyne nám několik ponaučení:

Evropané se zdaleka nebojí Iránu tolik, jak by si Donald přál. Na něho zas Rusové asi opravdu vědí dost zajímavých věcí. Nu a ruský prezident je dle poslance Romanoviče varlaty.

Konev

Dva dny po výročí sovětské okupace ČSSR si připomínáme osmdesát let od podpisu sovětsko-německého paktu (aka Ribbentropp-Molotov), ve kterém se dva největší masoví vrazi 20. století dohodli, že a jak se budou kamarádit. Asi mi přijde důležitější, než že kdosi, jako koneckonců již pravidelně, pocákal pražskou sochu rudého maršála barvou.

Ruská ambasáda ale pravděpodobně potřebuje odvést pozornost od sovětského podílu na zahájení druhé světové, takže hlasitě protestuje za Koněva. MID si prý dokonce kvůli soše (kvůli soše!?) pozval na koberec českého chargé d’affaires. Ruština má na podobné situace trefné sloveso: Охуели. Vlastně ještě jiné slovo napadá: Долбоебизм.

Okupanti

Na výročí okupace k sobě Mylouš pozval proponenty okupačního režimu. Padesát let poté, co čeští policajti, nikoli už sovětská armáda, stříleli na své spoluobčany, si místo uctění památky obětí dáme obídek s představiteli partaje, která měla vše na svědomí a dosud se k odkazu vítězného února a prasáckého srpna hrdě hlásí.

Není to vůbec náhoda samozřejmě. Zeman ví, co dělá, a jako archetypální zapšklý dědek si nemůže nechat ujít příležitost plivnout si na jiné. Bylo by vlastně komické, kdyby mu to statisíce nežraly. A tvory bez svědomí a plazy bez páteře.

My ostatní si nicméně stále 21. srpna připomeneme oběti sovětské okupace a zrůdného komančského režimu.

Teplákovice +1

Deloitte měří v projektu Obce v datech kvalitu života v českých městech, též zvaných statutární obce s rozšířenou působností. Zahrnuje 206 soutěžících. Loňský i letošní vítěz zůstal stejný a se stejným starostou, což potěší. Asi by mělo též těšit, že se mé milé Teplákovice oproti loňsku posunuly o celých devět míst. Jen kdyby to místo nebylo pořád to 184. A 2,9 bodů z možných deseti. Myslete si o mě, že jsem kverulant, ale nejstarší české lázně holt pamatují mnohem lepší časy. I když, pravda, předehnat Sokolov či Bruntál též není k zahození.

Zajímavý je náhled na konkrétní indikátory štěstí, kde Teplákovice vedou v kraji v indexu kin (10. v republice) a krásného umístění dosáhly i třeba v indexu finanční dostupnosti bydlení (ČR: 26. místo/kraj: 12. místo), ba v indexu bankomatů (36/2), supermarketů (46/4) či restaurací (50/2). Ani silniční síť prý není špatná (30/6) a ve železničním provozu též skórujeme důstojně (49/6), jen kdyby se do Prahy nejezdilo dvakrát pomaleji a třikrát dráž než busem.

Na druhou stranu se Teplákovice propadají v indexu hazardu (202/16), průměrné délky života (198/10), exekucí (196/11), dopravní nehodovosti (193/9), zájmu o obecní a krajské volby (192/10) či znečišťovatelů (184/10).

Plusy i mínusy výše jsou vždy ve vztahu k ostatním městům. Pokud bychom měřili dle dosažených bodů (bez ohledu na umístění ostatních), vyskočila by ještě mezi plusy dojezdovost do nemocnice (kvality zdravotnických služeb se průzkum netýká) a mezi mínusy třeba index nabídky pracovních míst.

Přemítám, co všechna ta čísla znamenají. Asi zatím nic příliš. Půlbodový meziroční pozitivní postup bude potřeba potvrdit za další rok, aby se ukázalo, že nejde o náhodu, ale třeba vskutku o následek toho, že se dlouholetý nemakačenko primátor přesunul do Práglu. Prý senátorovat na plný úvazek, i když trochu pochybuji, že ví, co „na plný úvazek“ znamená. Navíc v důchodu.

Takže kdepak že se nám to tedy „daří“? Relativně levně se u nás bydlí a máme nadprůměrně hospod, kin a supermarketů stejně jako exekucí, nehod, heren a smradu. Ještě někomu jinému přijde, že zatímco „pozitiva“ jsou vesměs následkem obchodní činnosti soukromníků, většinu negativ spíše ovlivní lokální politici? Aniž bych chtěl tedy docházet k ukvapeným závěrům.

Například si lze i říct, že množství prodejen žrádla a zábavy (v širším smyslu slova) nekoreluje s teplákovickým ekonomickým obrazem relativně vyšších exekucí a nepříznivého pracovního prostředí. Dokud si neuvědomíme, že finanční gramotnost a obezřetnost jdou ruku v ruce s mírou vzdělání a vnímání vlastní odpovědnosti, tedy, že čím méně vzdělaná skupina lidí, tím méně zmíněná zábavně-ekonomická korelace funguje. Ale abychom to zas s tou interpretací nepřeháněli.

Raději se snažme, abychom příští rok předehnali ještě třeba Aš, nebo Kopřivnici, když už jsme letos dali Bílinu.

Boldog születésnapot

V Mezinárodní den mládeže slaví narozky i jakýsi György Schwartz, kterému je dnes devětaosmdesát a jehož známe pod jiným jménem coby symbol všeho zlého, co se ve světě děje. Minimálně obdivovatelé totalitních režimů mu tedy nemohou přijít na jméno. Chlapík, jenž na jedné straně vydělal miliardy na finančních spekulacích, a na straně druhé na různé dobročinné účely rozdal čtyřikrát více, než momentálně vlastní. Což nicméně stále převyšuje roční rozpočet Kypru, Bosny a Hercegoviny či pětapadesátimiliónové Tanzánie.

Vzpomněl jsem si na příhodu, kdy jsme v Jordánsku měli hostit kohosi z OSF, načež nepříčetný francouzský bezpečák začal vyšilovat, zda víme, kdo se za OSF skrývá a že tento člověk je dávným známým těch pedofilů Clintonů. S odkazem na bizarními médii vášnivě propagovanou rusko-trumpovskou konspirativní teorii.

Nehledě na různorodé reputační skvrny, nedokážu si představit, že, když o vás Rusové s takovou vervou šíří bludy, můžete být úplně špatným člověkem. I proto vše nejlepší k narozeninám, György. Boldog születésnapot.

Eid al Adha

Svátek oběti. Kurban Bayramı. Eid Qurban. Začíná dnes, desátý den posledního měsíce v roce. Lunárním roce. Měsíce hadždže, tedy pouti do Mekky. Jeden ze dvou stěžejních islámských svátků. Na památku Abrahámovy připravenosti obětovat Bohu vlastního syna. Milióny obětních beránků na celé zeměkouli, ze kterých se alespoň třetina rozdává potřebným.

Sedím ve třetím patře opuštěné kancelářské budovy a užívám si klidu a ticha. Bi al-ism...

عيد مبارك

Víza

V Iránu skončil velvyslanec, údajně kvůli netransparentnímu vydávání víz. Ministerstvo tvrdí, že velvyslanci prostě doběhl mandát a že už beztak přesluhoval.

Nejvíce se do případu pustil Deník N, který začal fabulovat, jak vše mohlo vypadat, včetně zapojení strašáků jménem Kavan a Zbytek, coby zástupců česko-íránské obchodní komory. Dle Enka se mělo seběhnout asi takto: Kavan a Zbytek vytipovávali lidi a společně s velvyslancem Čumbou brali peníze za to, že posledně jmenovaný vydával víza Íráncům, včetně takovým, kterým bylo schengenské vízum dříve odmítnuto, ergo se k nám pravděpodobně dostali i nebezpeční jedinci.

V reálu bych si tipl, že bylo asi tak, že Kavan se Zbytkem užívali starého kamarádšoftu s velvyslancem a společně pomáhali stávajícím a potenciálním obchodním partnerům organizovat výlet, případně rodinnou dovolenou do Prahy.

Každou zprávu lze podat různě. Protekce je sice stále korupce, jen přeci jen trochu jiného rázu, ač ve výsledku bylo podobné: pár set lidí dostalo víza bez jinak zdlouhavé a nejisté procedury. Ale můžu se samozřejmě mýlit. Vlastně mi, samému navzdory, tak nějak rámcově nejvíce sedí verze, kterou dal Kato rozhlasu. Ač tedy viditelně zlehčuje, ve snu by mě nenapadlo, že s ním kdy budu souhlasit. Byť jen rámcově. Včetně části rozhovoru, týkající se sankcí.

Sám si místo zkorumpovaného velvyslance spíše představuji frustrované úřednice na konzulárním, kterým do jejich práce už tak ne příliš oblíbený velvyslanec neustále kecá a mj. jim narušuje plnění ministerských kvót na zamítnutí vízových žádostí.

Nechci zlehčovat samozřejmě. S vízy, i těmi českými, se šmelilo a šmelí často. Ani Kavanovi se Zbytkem ani náhodou nefandím, jen mi přijde, že Enko tentokrát svou dramatizací ustřelilo. Přidali se i další, například senátor Fischer s implicitním vzkazem, že snad sám velvyslanec nabízel víza na inzerát. Asi si pamatuje ze své dřívější praxe, nebo já nevím. Samotnému mi podobná idea přijde naprosto absurdní.

Nejvíc mě nakonec na celé nekauze zajímá ochota, ba touha uvěřit jakékoli verzi příběhu, ze které vyjde špatně kdokoli má blízko ke stávající české věrchušce, jako třeba právě Zbytek a Kavan. Chápu, že ve stávajícím marasmu, kdy ve veřejném prostoru dominují a o naší budoucnosti rozhodují podvodníci a lháři typu Zemana a Babiše, vypadá nejedno lejno jako suchohřib a nezřídka se i za suchohřib vydává. Přesto bychom asi neměli sbírat příliš často.

Ministrovy lázně

Památkářům a jiným odborníkům navzdory podepsal ministr Staněk poslední den (sic) ve funkci rozhodnutí, že teplické Hadí lázně nejsou kulturní památkou, ergo, že si Jarda Třešňák, lázně kdysi koupil a nechal rozpadnout, může dělat, co chce. Koupit a nechat rozpadnout, případně shořet, to vrchní teplický šmelinář docela umí. Kdysi mu šla na ruku Kuberou okupovaná radnice, teď naposledy Zemanem protežovaný ministr Babišovy vlády, který o kultuře nemá ani páru.

Návrh nové budovy, která má být postavena na místě brzy asi již zbourané kulturní památky, vypadá důstojně. Já bych si spíše tipl, že v teplákovické lázeňské čtvrti vyroste epesní panelák.

A teď si čtu, že Třešňák sponzoroval Zemana. Se krásně uzavírá, že?

Восьмое августа

Osmého srpna mé myšlenky již jedenáctý rok neomylně zamíří do země, kde jsem strávil půl pátého roku svého života a již mám hodně rád. Jedno z dat, u kterých se mi vrací známé „co jsem dělal, když.“ A pokaždé vytane podobný sled obrazů z dob, kdy jsem ještě bydlel jinde.

Víkendové páteční odpoledne v Kábulu něco mastím do počítače, v pozadí BBC a blikající foťáky těsně před začátkem slavnostního zahajovacího ceremoniálu napjatě očekávané pekingské olympiády, která má, snad poprvé od Berlína, glorifikovat totalitní režim. A do toho střih na ruské nálety na Gori. Následně Míša žvýkající kravatu a mé panické hledání Rogera, který měl právě být na dovolené v místech, kde se začínalo bojovat. Než se ozval z Bejrútu, kam se vydal místo původního plánu, anžto mu uletěl spoj z Dubaje do Tbilisi.

Osmý srpen coby začátek nové kapitoly ruské zahraniční „politiky.“ Den shozených rukavic, po němž následuje opakované zkoušení, kolik asi projde. Aby v Kremlu opakovaně zjišťovali, že naprosto cokoli. Včetně kongeniálního masírování mozků a uplácení politiků v čele s armádou českých Kremlobotů.

Mám Rusko rád. Je mi zle z jeho mocenských ambicí a ze všech, kteří je slepě obdivují.

И дальше разрешено читать только настоящим любителям России. Я сам прожил в путинской России почти четыре года. Встретил и хороших и плохих людей, и бедных и богатых, и мудрых и глупых, и враждебых и гостеприемливых. Видел, как люди рождаются, и как они преждевременно умирают, в том числе мои друзья оружием сотрудников своего-же правительства. Многому удивлялся, над многим изумлялся, многое-что не понимал - может тоже из-за того, что, как с гордостью и часто говорят, Россию умом не понять. Хотя одно я понял достаточно быстро: Россия была бы еще прекраснее, если бы ее верхушке не наплевать на то, как люди живут. Единственное, что их интересует, это власть и деньги. Самое главное не то, чтобы собственному народу было хорошо, но чтобы остальным было плохо. Целью российскиж властей не являестя процветание России, но разруха других государств. И как раз про это стоит напомнать.

საქართველოს გაუმარჯოს