Panoptikum

Johnson se chová jako rozmazlený fracek a Corbyn jako zastydlý hippiesák, který s nostalgií vzpomíná na první četbu Kapitálu s polonahými kámoškami a jointem, aniž by si uvědomoval, že ač možná kdysi bylo lépe, Marxem to asi nebylo. U obou zaráží jedno: jakási posedlost ideologií, jež nebere v potaz následky vlastního konání na davy, o kvalitu jejichž života by jim mělo jít především. Ideologie, jež často natolik přebíjí samotný obsah, že by se i Lenin rděl. Johnson navíc zašel o krok dál a začal de facto vylučovat z partaje poslance (de iure z poslaneckého klubu), kteří si dovolili hlasovat v rozporu s jeho ideologií, což se dotklo i bývalých členů vlády, či vnuka jakéhosi Sira Churchilla.

A mezitím nikdo v Británii nemá tři roky po plebiscitu ani páru o tom, jak může Brexit vypadat, a co bude znamenat pro milióny lidí, kteří v Británii žijí. Ve svém ideologickém zaslepení hraje Johnson na to, že Brexit bude co největší průšvih, aby pak ze všeho mohl obvinit Unii a vzkázat masám: „vidíte, ještě, že jsme odtud zdrhli.“ A masy budou hýkat, jako hýkaly vždy vstříc pomateným ideologům. Aniž by dále věděly, kam je tito novodobí pištci vlastně vedou, protože ani ti ponětí nemají. Wow.

Po třech letech naprosté nekompetence a zmatku ze strany ostrovních politiků se tak nějak zdá, že je vlastně jedno, jestli Británie v Unii zůstane či nikoli. Tedy kdy a za jakých podmínek odejde a zda vůbec zůstane posléze pohromadě. Na srdci spíše leží osud Irska a možné rozdmýchání jen zdánlivě uhašených konfliktů. I osud znavené Unie, která, s Británií nebo bez, bude nadále potřebovat spoustu vizionářství a energie, jež nekonečná, nesmyslná brexitová vyjednávání pouze vysávají.

Pocitově asi nejsem jediný, který to s Brexitem má podobně jako s rozdělováním Československa. Začal jsem emočně a nechápavě, proč že to ti Slováci rozpad chtějí, když jsme ani pořádně nezačali diskusi nad dalším uspořádáním naší nově demokratické země. Načež jsme si po týdnech a měsících mečiarovského slizu na myšlenku rozdělení zvykli a vlastně si přáli, aby k němu už došlo co nejdříve, abychom nemuseli ty žvásty poslouchat. Odchod Britů z Unie si tedy stále nepřeji, ale už jsem přešel přes denial/popírání a anger/hněv, načež jsem vynechal bargaining/smlouvání a depression/depresi a zůstalo jen acceptance/smíření. Zdá se, že zatímco Unie je tak nějak celkově ve stádiu smíření, Britové nadále smlouvají. Deprese se tedy teprve má dostavit. Deprese z vlastní pomalé, dobrovolné sebedestrukce.

Na článek z roku 1992 v Reflexu jsem si vzpomněl, už když jsem tu o Brexitu před třemi lety psal poprvé (a zmínil Johnsonův hlad po premiérském křesle). Šlo o reportáž ze slovenských příprav na rozdělení státu, která si všimla mimo jiné i toho, že si někteří řidiči začali lepit na auta SPZku „SO.“ Načež článek končil větou, která se mi momentálně hodí i na Brexit: „Sbohem Somálsko, budeš nám scházet!“

P.S. Pro případné Somálskomily: Proti této zemi nemám naprosto a vůbec nic. Premiér Chaire případně potvrdí.