Patnáct

Žorikovi by dnes bylo kolem jedenadvaceti. Žádný Žorik už tedy, hezky správně Giorgij. Ba dokonce Giorgij Tamerlanovič Agajev. Student medicíny či práv, automechanik, profesionální jůťůbr, či voják základní služby, kdo ví.

Kdyby nešel prvního září 2004 poprvé do školy, kdyby tou školou nebyla beslanská první, kdyby v té době nezuřila válka v Čečně, kdyby se ve škole neobjevila banda bradáčů, kdyby se ruská armáda nerozhodla rukojmí „vysvobodit“, kdyby se Žorik dostal ven.

Na Támika vzpomenu docela často, byť jsme se čtrnáct let neviděli ani nebyli jinak v kontaktu. Pokusil jsem teď vygůglovat a našel předloňský článek, dokonce s fotkou a dávno zapomenutým příběhěm, jak jeho žena, která strávila tři dny ve školní tělocvičně společně s tisícovkou dalších rukojmích, kojila cizí děti mlékem, jež bylo původně určeno její osmiměsíční dceři, Viktorii, kterou nechala na čtvrthodinku doma, aby doprovodila dva syny na první školní den. Ze čtvrthodinky nakonec bylo sedmatřicet dní a několik operací. Koukám na fotku Támika se synem Sašou a mám radost ze shledání.

Prvního září evokuje různým lidem různé věci. Mně už patnáct let začátek tří strašidelných dnů a všeho, co následovalo. Vzpomínáme.