Jezeří

Vloni jsem na státní svátek s rozvernou radostí očekával, jaké blbosti zas naplká náš president, a kterého z kámošů a kámošů kámošů obdaruje metálem. Letos bylo tak nějak hezky podzimně, tak jsme vyjeli na krátký výlet.

Na barokní lovecký zámeček, který měl rozhodnutím strany zmizet a být zapomenut, je to od nás asi čtyřicet minut. K mému jemně rděnívyzývajícímu zjištění, že obec Černice, již jsem dávno považoval za zmizelou, stále stojí, ba vzkvétá jen o pár kilometrů před Jezeřím. Budiž vyřčeno na mou obranu, že byť Černice, na rozdíl například od mých kdysi oblíbených Albrechtic, stále existují, čekal je kdysi stejný osud jako jejich zámeckého souseda. Dokonce mají i stránku v kategorii zaniklé obce na litvínovském portálu, která naštěstí nakonec zůstala prázdná.

Každopádně jsem se takto přiznal, že jsem na Jezeří ve své novodobé historii dosud nezabloudil, což je velká škoda. Protože o jeho budoucnosti snad dnes již pochybuje málokdo. Nehledě na občasné oťukávání možnosti prolomení hnědouhelných těžebních limitů. Snad ne. V podzimním listí je téměř esoterické.

Autor obrázku: Jirka DI