Consummatum est

Evropský parlament zazpíval Auld Lang Syne, mě zas napadá Viktor Dyk, nebo vtip, který se tradoval po Brežněvově smrti a dle kterého o ní věděli první na Svobodné Evropě, kde údajně hlásili: Moskva: -1. Nejvíce ale asi vzpomínka na rozdělení Československa, jež mám navždy spojené se závěrem novinové reportáže: Sbohem Somálsko, budeš nám scházet. EU: -1.

Xichti

Na Radiožurnálu se rozpovídal advokát Marek Nespala, který zastupuje Zemana ve sporu o jeho další lež. Rozhovor navýsost výživný, jenž naléhavě připomíná jiná slavná prezidentova slova, jež si zaslouží zapamatování mnohem více než zbytek jeho blábolení: Kunda sem, kunda tam...

Dlouho mi nedocházelo, jak různým xichtům může nevadit sloužit podvodu, lžím a špíně. Jako by jich dějiny nebyly plné. Jsou stále všude a jediné co zmůžu asi, je nazývat je pravými jmény. Ha, asi najednou chápu, že si Zeman ty své vulgarity tak užívá.

Férznamka

Trvalo mi pikosekundu, než jsem rozklíčoval, že nejde o jakýsi obskurní seznamovací portál, ale o výsledek minulý týden avizovaného hackathonu. Nejprve jsem tedy zaregistroval několik ironických postů na sociálních sítích, které se zamýšlely nad tím, za kolik chce stát vyvíjet e-shopy, když to každý jiný umí za zlomek ceny. Následně na mě na linkedin vyskočila i výzva Tomáše Vondráčka, jež až spiklenecky potěšila. Až jsem si zoufl, že neumím kódovat, a málem se zařekl, že se do důchodu naučím.

Zoufání, výzvy a ironické postovy vyprovokovala absurdní státní zakázka v gesci ministerstva dopravy za 401 milionů, jež měla vymyslet elektronický systém prodeje dálničních známek. V odpověď 300 dobrovolných přihlášek do hackathonu a víkend usilovného kódování. A uprostřed všeho Bureš, který nejprve nezapomněl odstřelit ministra dopravy, několikrát se upřímně rozhořčit a následně se zastavit se svým PR teamem za hackathonisty a slíbit, že jestli bude fungovat, stát opravdu použije.

Abychom byli fér, hackathonisté nevyřešili celou zakázku, pouze víceméně zoptimizovali zadání natolik, že by dle autora projektu měla cena zůstat někde na desetině. Sám jsem Fairznámku vyzkoušel a funguje. Škoda, že jen cvičně. I když cena útěchy v podobě pár korun na charitu není špatná třešeň na dortu. Jen kdyby nezůstávala pachuť z toho, že vypsání zmetečné zakázky za miliony z rozpočtu nebylo žádnou výjimkou, nýbrž víceméně standardním postupem našich řádných hospodářů.

Dopsal jsem a zjistil, že si Burešův PR team hackathon, vyvolaný šlendriánem Burešovy vlády, přivlastnil, ba dokonce vyvěsil na svou xichtoknihu. Nu což, i když je nakonec Mr. Vondráček se svými dobrovolníky za užitečného idiota, třeba se alespoň pár dalších přesvědčilo, že se estebáckému gaunerovi nedá věřit ani dobrý den.

RIP

Umřel šéf Senátu, o kterém jsem se tu několikrát zmiňoval, třeba tady. Nechci se přidávat k zástupům lamentujících, z nichž se nemalá část předhání v tom, nakolik byl jejich mentorem. Docela se mi ale líbilo, co napsal Fíša.

Vždy jsem měl Kuberu za upovídaného prokrastinátora, který se řídí heslem “kdo nic nedělá, nic nezkazí.” Příliš se teď však nezmiňuje jedna z jeho klíčových vlastnosti. Možná hlavní pozitivum, ne-li jediné, jeho dlouhého panování na teplické radnici, a to nezkorumpovanost, v čemž se zásadně lišil od svých politických souputníků z ODS a ČSSD, kteří si dlouhodobě porcovali medvěda od Sokolova až po Liberec. Nezkorumpovanosti spojené s neochotou či neschopností kontrolovat, jak se věci dějí, lze koneckonců i z velké části přičíst Kuberovu nechuť vůči eurofondům a investicím vůbec. Na jedné straně tedy nechuť pouštět se do akcí, které mohou dopadnout jakkoli. Na straně druhé dlouhodobý socioekonomický úpadek Teplic, které se pravidelně řadí na konec žebříčku městské kvality žití v ČR.

Jelikož se pohybuji v sektoru, kde “kdo nic nedělá, nic nezkazí” není mezi nabízenými variantami postupu a kde se neustále vymýšlejí strategie proti všemožným druhům korupce, netřeba vysvětlovat, jak málo ve mně výše zmíněné heslo rezonuje. V kontextu Kuberova, jinak ne zcela vábného světa ale možná nevyznívá výhradně negativně. Následující myšlenku se až zdráhám napsat vzhledem ke Kuberově pověstné vulgaritě a trapně slizskému sexismu: V kontextu české politické scény vlastně odešel velmi slušný člověk.

Spravedlivý svět

Ve Vejprtech částečně shořel dům a paní starostka se nechala slyšet, že je to primárně tím, že jeho obyvatelé mají příliš mnoho práv. Dokonce ani šacovat se prý nesmějí. Další vhled do stavu naší duše anno 2020. Starostka ze strany modrého ptáka, hájícího tradiční hodnoty, si postěžuje, že mají mentálně postižení příliš mnoho práv. Dle tradičních hodnot devatenáctého století jsou totiž viníky oběti.

Abychom ale nebyli ke ptákům nespravedliví. Nejsou v tom sami. Obviňování obětí je, zdá se, stále populárnějším sportem v našich krajích. Za chaotické a nehumánní exekuce můžou lidé, co mají dluhy. Za chudobu můžou ti, co nemají prachy. Za to, že je nikdo nevezme do práce, můžou ti, kteří se hlásí. Za znásilnění může vyzývavě oblečená ženská. A tak dále. Hypotéza spravedlivého světa, podle které náš mozek násilně procesuje negativní zprávy tak, že je všechno asi správně, dohnaná do extrémů. Jen kdyby ji nehlásili coby doktrínu představitelé moci, kteří by naopak měli nejslabší chránit. Something is rotten...

Okibačové

V novinách patřících Agrofertu jsem se dočetl šokující zprávu, že lidem, kteří organizují demonstrace za záchranu demokracie (demošky za záchranu demošky), platí jejich spolek mzdu. Na šokoměru řadím někde vedle poznání, že slovo hajzl (prý) pochází z německého Häuser, či zjištění, že hrdinou mé oblíbené moravské písně (prý) není černý okibača.

Vlastně naprosto nezajímavá zpráva, jen kdyby si člověk nemusel domýšlet, kolik asi lidí osloví, ba omámí. Protože ač sama bezobsažná, vypovídá primárně o nás. Protože text na téma, kdo co a koho platí, asi pořád funguje, jako fungoval vždy. Vysílačky Vatikánu. Síajej. Na rozdíl od dob minulých se jen většina má vcelku dobře. Dokud se tedy soused nemá lépe.

Článek, na který tu neodkazuji, je též symbolem toho, jak to v ANOfertu chodí. Mo(u)dří již dávno pochopili, že klíčem k úspěchu anno 2020 nejsou vědomosti a znalosti, ale loyalita a servilita. Jakási individualizovaná normalizace, kde čím více hýkáte a velebíte, tím rychleji pojedete. Prospěcháři všech zemí.

Golfisté

Každý si asi v naší touze systemizovat a generalizovat život kolem nás myslíme o advokátech své. Co si při slově advokát představíme, je pravděpodobně částečně přímo úměrné tomu, kolik takových známe. Když třeba děláte v organizaci, která zaměstnává advokáty, aby pomáhali lidem z nouze, můžete mít primárně jinou představu, než když vám advokát za zpracování jednoho dokumentu, který měl už předtím beztak z devadesáti procent hotový, naúčtuje pět litrů.

Všichni advokáti se nicméně povinně sdružují v České advokátní komoře (ČAK), kam platí příspěvky, z nichž se platí činnost komory, včetně třeba golfových turnajů. A nedávno též produkce krátkého komixu na téma dětských dluhů u nás. Téma, kterému se dlouhodobě věnuje řada lidí v mém okolí, takže sleduji i já se zájmem.

Všiml jsem si tudíž i komixu, který vypráví příběh raubířky, jež se sama dostala do problémů, tak ať si nestěžuje. Během pěti vteřin mi bliklo, co mi příběh i žánr připomíná. Třicet případů majora Zemana, ve kterých hrdinný esenbák též řešil palčivé společenské případy. Nejznámější asi v dílu Mimikry, kde naši ochránci vlasti rozkryli feťácko-máničkovsko-diverzní skupinu, která si hrála na muzikanty. Pchá. Raubíři to jsou, každý to vidí. Podobnost s persekucí českého hudebního undergroundu v čele s Plastikama čistě náhodná. Až za ní Sequens dostal národního umělce.

Nabízí se otázka, proč by ČAK měla potřebu vydávat dehonestující propagandistické pamflety. Navíc vůči dětem. Jistě mezi nimi budou taková, která svého věku zneužívají k tomu, aby mohla beztrestně porušovat pravidla. Jsou jistě i mnohá jiná, jež do dluhů dostali jejich rodiče, často aniž by o tom potomci věděli. Místo implicitního nářku nad tím, že v posledních letech přišli o nehorázné poplatky (ty stávající stále dražší než ve většině zbytku EU), mohla komora podpořit své členy z řad vymahačů třeba tím, že problém dětských dluhů objektivně a na základě dat pojmenuje. Ba se mohla jako stavovská organizace kolektivně postavit čelem ke zjevně systémovému problému, protože společnost, kde děti mají dluhy, je nezdravá, ba dysfunkční. Ale to by asi bylo moc složité a nezbylo by času na golf a jiné lotroviny.

Golfové turnaje jsem zmínil záměrně, protože si známá advokátka při povzdechu nad ČAK coby nutným zlem zoufla, že jediné, co ČAK momentálně zdánlivě produkuje, je právě golf. A hle, jak se známá mýlila. ČAK umí i komixy. Teda moc neumí. Napadlo mě i, že se mrknu na výroční zprávu ČAK, abych zjistil, co vlastně umí, a poslední zprávu našel z roku 2012. Takže se třeba nedozvím, zda v ČAK též neaspirují na národního umělce a těch komixů není vícero. Zas jsem ale našel zápis ze schůze představenstva, kde byla schválena dotace na tenisový turnaj ve čtyřhře. Nejen golfový klub tedy. Omlouvám se.

Neuplynul ani den a čtu si, že Plzeň zastavila vymáhání pohledávek u lidí, kteří jeli načerno, než jim bylo patnáct. Že by v Plzni nehráli golf?

Urválková

Kdosi provalil na Burešovu kandidátku na ochránkyni lidských práv, že není servilní jen vůči Andrejovi, ale byla vždy a všude. Včetně bývalého režimu, kde prý s nechvalně známým prokurátorem Urválkem vymýšlela represe vůči odpůrcům socialistického zřízení. Jako by nebylo jasné, že jedinou kvalifikací ženy, jež se během svého vládního působení vyznamenala primárně tím, že se vůbec ničím nevyznamenala, je právě její loajalita a oddanost komukoli, kdo zrovna drží notičky. Trendující přezdívka UrVálková je docela dobrá. Sám bych se možná nezdráhal přidat i další prefix. Třeba písmenko ‚k’.

Pobavila mě poznámka kdesi na twitteru, že zatímco se též díky Válkové s Urválkem museli disidenti každý den hlásit na esenbárně (a mnozí byli odkázáni na život na venkově, tj. neustále, včetně svátků, pendlovali tam a zpět), musel i chudák Andrej každý den hlásit z Maroka na StB, co je nového. Takže si nestěžujte, jo?

Novoroční předsevzetí si dávno nedávám, ale letos udělám výjimku. Už se mi nechce děsit pokaždé, když Andrej navrhuje a Miloš podporuje nebo obráceně. Tak holt budeme mít za ombudsmanku alkoholičku, která se vyznamenala pošlapáváním práv jiných. Vedle mafiánského premiéra a sociopatického presidenta (též alkoholika) se to hravě ztratí. Nic proti alkoholikům tedy.

Zožratí

Na začátku roku mě na domácí scéně zaujaly zatím dvě zprávy.

Schodek loňského rozpočtu skončil namísto plánovaných mínusových 40 miliard „jen“ ve schodku 28,5 miliard. K čemuž Bureš doplnil, že se máme lépe než kdy jindy. Ani on ani Schillerová nezmínili, že za relativně dobrý hospodářský výsledek může mimo jiné přesun osmnácti miliard ze zrušeného Fondu národního majetku. Jinak řečeno jsme prožrali prachy, jež byly původně určené na investice, včetně například do naprosto nezbytné důchodové reformy. Co nám též naši moudří hospodáři neříkají, je, že výběr daní z příjmu a DPH, sociálního a zdravotního pojištění zaostal za rozpočtovanými plány. Jen na daních stát vybral o 11 miliard méně, než plánoval. Navzdory EET a jiným zhovadilostem.

Naši skvělí hospodáři natolik proděravěli státní kapsu, že hledají příjmy, kde se dá, takže nás v započavším roce čeká další zvyšování daní a nový potenciální zdroj státních příjmů, ergo prodej „strategických“ hmotných rezerv, k čemuž dal Bureš povel někdy v listopadu. Už se těším na tiskovou konferenci, kde nám ANOnistický premiér oznamuje. „Železná zásoba je nědotknutělná. A navíc jsme jú zožrali.“

Druhou zprávou je prodej počeradské elektrárny Tykačovi. Jak je tato elektrárna ve mnoha ohledech důležitá pro stát dobře popsal někdo jiný tady. Krátce tedy: stará, nepotřebná, prudce Tykačovi na ruku (musí někam prodávat své uhlí), kousek od plynovodu, který se bude hodit, až se bude tlumit uhlí, zároveň dobrá karta pro vyjednávání s EU. Zkrátka strategicky krajně výhodná pro stát, ale se Zemanovou podporou prodána jeho kámošovi, který se jistě dobře navaří.

Aneb jak kdosi napsal na xichtoknihu. Máme rok 2020, to je nejvíc v historii ČR. To se dosud žádné vládě nepovedlo. Díky Andrejovi. Ještě že ho máme.

Omnicida

Cate poslala dva obrázky vlastního domu. Jeden, když ještě stál, a druhý poté, co ho na jihu Austrálie spolkl požár. Prý už šestkrát větší než poslední požáry v Amazonii. S vlastní klimatickou stopou. A za nečinnosti australských politiků, které všechny platí největší místní uhlobaron.

Australská socioložka, Danielle Celermajer, použila pro stávající situaci v Austrálii termín omnicida. Sice smrt odhadované půl miliardy divokých zvířat (počty uhynulých domácích zvířat prý zatím nikdo neodhadoval) nikdo cíleně neplánoval, ale nebude těžké si říct, kdo kde jak nese podíl.

„Tentokrát musíme jít mnohem dále. Musíme si uvědomit, že odpovědnost za omnicidu je různorodá a rozvrstvená. Role, kterou odpovědní tentokrát hrají, je téměř vždy méně přímá, nicméně neméně devastující.“ Celermajer pak jmenuje politiky, mediální magnáty, finanční instituce, businessmany a investory, ba celá společenství, která se nechtějí vzdávat závislosti na fosilních palivech, a jednotlivce, kteří jsou líní vytvářet si vlastní názory a jen papouškují, co jim kdosi z výše jmenovaných nakuká.

Hoří nám planeta a my ústy čelných politických představitelů předstíráme, že se nic neděje. Asi budeme předstírat tak dlouho, než se hromadně spálíme. Mezitím si budeme krátit čas anonymním nadáváním šestnáctiletým (od předvčerejška prý sedmnáctiletým) Švédkám.

(c) obrázek z FB Cate Osborn

Dron in chief

Ráno jsem se probudil a měl na telefonu zprávu z BBC, že Amíci spáchali atentát na jednoho z nejmocnějších mužů v Íránu. Dron mířil na konvoj aut nedaleko bagdádského letiště. V našich krajích si spíše nikdo nevšimne, vždyť ani nevíme, kde je Irák a kde je Írán a jak se od sebe liší. Prostě jsou daleko.

Se jménem nejvyšší vojenské šarže a velitele zvláštních jednotek (rozvědky) Iránských revolučních gard Kásimem Sulejmáním jsem se začal setkávat relativně nedávno. Nejprve v Sýrii, kde „byl tam i Sulejmání“ znamenalo, že šlo o význačnou a strategicky důležitou bitvu. V Iráku zas Kásimova přítomnost znamenala závažnost vyjednávání mezi různými složkami proti-ISISovského odboje. Ať už se skutečně účastnil či nikoli, stalo se ohánění se Sulejmáním téměř rituálem při předhánění se, co se kde důležitého stalo. Jednalo o téměř mytologickou postavu a následkem Sulejmáního smrti nemůže být než eskalace. Jen zatím nevíme, čeho a kde.

Oficiálně idiot-in-chief odůvodnil nutností chránit americké životy v Iráku, kde v poslední době přiletělo několik raket na americké základny, načež Amíci povraždily desítky Iráčanů a následně se ne zcela mírumilovně demonstrovalo před americkou ambasádou. Nebudu spekulovat o následcích posledního amerického vraždění v Iráku. K tomu se najde dost odborníků jinde, a pro začátek třeba stačí přečíst zde nebo možná ještě lépe podívat se na chvíli sem. A pár hodin po atentátu už americké ministerstvo zahraničí americké životy chrání: vydalo doporučení, aby všichni občané USA Irák neprodleně opustili.

Samozřejmě hned mnozí připomněli, že o následky se v USA nikdo nestará, jen Trump potřebuje odvést pozornost od vlastního impeachmentu a podpořit předvolební kampaň. Nicméně se zároveň chová jako za časů Studené války, kdy atentáty na představitele cizího státu byly regulérní součástí válečného arsenálu. Ve 2020 mi přijde obtížné uvěřit, že se kdosi může chlubit tím, že zabije na území jedné země, se kterou není ve válečném konfliktu, ba se tváří jako její spojenec, představitele země sousední.

Další prominentní obětí dnešního dronového útoku je navíc představitel irácké moci, Abu Mahdi al-Muhandes, zástupce velitele Lidových mobilizačních sil (PMU), které jsou součástí jednotek iráckého ministerstva vnitra. Primárně šíitské a částečně Íránem podporované PMU poskytly klíčovou vojenskou sílu při boji s tzv. Islámským státem.

Spekulujme tedy o možných reakcích. Krátkodobě si ale spíše připomeňme, že byly prolomeny hranice zabíjení představitelů cizích zemí. Na koho si asi moron při večerním tweetování vzpomene příště.