Coronadata II

Slyším, jak jsme vše zvládli a nejhorší máme za sebou, tak jsem se po dlouhé době podíval na čísla, abych se dozvěděl, jak nejhorší za sebou vypadá. První, čeho jsem si všiml, je, že se za deset dní, co jsem si dat nevšímal, změnily počty obětí z dob, kdy jsem ještě přepisoval. Zpětnou změnu dat nemám rád, protože ve mně vzbuzuje nedůvěru ke zbytku předkládaných informací.

Pokud ale vládní data nekecají, zdá se, že se křivka opravdu mění, což nám tedy zrovna graf níže úplně nepoví, protože ukazuje kumulativní nárůst. Poví pouze těm, kteří si všimnou, že se za poslední týden změnil celkový počet o 755 nakažených, zatímco za předchozí týden to bylo o 1 404. Nuot bjéd!

Pro rýpaly opakuji, že kumulativní počty samozřejmě nevypovídají o stávajícím počtu nemocných, protože zahrnují všechny nakažené, včetně těch mezitím zemřelých či vyléčených. Coby indikátor trendu jsou nicméně stále důležitá.

Jelikož, opakujme si dokola, prvotním cílem různých restriktivních opatření bylo zabránění přetížení zdravotnického systému, důležitějším měřítkem průběhu epidemie jsou počty hospitalizovaných. A tam se nám křivka zploštila o poznání výrazněji.

Nejvíce pacientů, 446, jsme měli 9.4. Nepochybuji, že většímu šíření viru a tím pádem většímu počtu vážně nemocných zamezila zejména pravidla společenské distance. Nedivil bych se ale, kdyby se kdokoli začal ptát na přímou úměru mezi (pro mnohé devastačními a velmi pravděpodobně protizákonnými) vládními opatřeními a reálnou koronahrozbou, tedy zda čtyři stovky pacientů stály za zničení tisíců plánů, snů či existencí.

Nechci bagatelizovat, ani si nemyslím, že korona je totéž co chřipka, nebo třeba že si celou záležitost kdosi vymyslel. Často jsem byl součástí debat na téma nezbytnosti různých opatření, při kterých lidé pletou kauzalitu a posuzují následky, aniž by vnímali vztah mezi nimi a opatřeními samotnými. Například, když mi kdysi jedna moudrá politička tvrdila, že když lidé, které pravidelně krmíme, neumírají hlady, naši pomoc nepotřebují. Aniž by si nechala vysvětlit, že neumírají právě proto, že je krmíme. Jinými slovy bych byl opatrný při vynášení soudů, zda je relativně zvládnutelný počet koronapacientů následkem přijatých opatření či do jaké míry může poukazovat na zbytečnost či inadekvátnost opatření samotných.

Asi bych měl opět připomenout, že proti opatřením jako takovým nic nemám. Vadí mi nicméně, že se konají svévolně, chaoticky a bez řádných odůvodnění, a že se za jejich rouškou koná bezmezné drancování státního rozpočtu ve prospěch vládních činitelů a různých úředníků, ať už se jedná o specifické nastavování podpůrných programů, zbabrané a předražené nákupy pomůcek či cokoli jiného. Vadí mi, že se u nás vládne zákazy, protože mi přijde potenciálně totalitní. Nehledě na to, že kdo umí jen zakazovat, de facto vzkazuje národu, že jsou nezodpovědní debilové. A sám se tak úplně necítím. Ne každý den tedy.

Zpět k datům ale. Pokud máme méně nakažených, napadlo mě, může to být i tím, že je méně testovaných, ale porovnání těchto dvou křivek stále vychází ve prospěch pozitivních zpráv, protože jsme se poprvé dostali pod 4 procenta.

Co se nicméně nemění, je průběh jednotlivých onemocnění, protože procento vážně nemocných mezi hospitalizovanými zůstává více méně stejné.

Veškerá data je samozřejmě třeba brát s rezervou, i proto, že se vždy nabízejí různé interpretace. Mě například zaujalo, jak se kolem 26.3., tedy dva inkubační týdny po zavedení zásadních omezení, nijak nezměnila křivka vývoje epidemie v ČR. Rýpal by si možná pomyslel, že to znamená, že různé zákazy neměly na epidemii vliv. Podobně jako asi brzy začneme poslouchat moudrá vysvětlení, že omezení potřeba nebyla, když v dobách největšího tlaku vycházelo v průměru asi 6-7 hospitalizovaných na jednu nemocnici, tedy si nemocnice ani pořádně nemákly. Aniž by se kdo těch nemocnic ptal, samozřejmě. A do toho všeho se těšme na vítězné hýkání Burešů (resp. jejich Goebbelsů), jak jsme všechno skvěle zvládli a jak buďme nicméně rádi, že si české zdravotnictví doposud nemuselo vyzkoušet italské scénáře.

Vyhráno tedy jistě zatím není. Sám zatím zůstávám spíše mírně skeptický, i s ohledem na možný podzimní návrat epidemie. Zároveň mi je asi sympatický švédský přístup, který rozlišuje při evidenci obětí na ty, kteří zemřeli na koronavirus, a ty, kteří zemřeli na cokoli jiného a zároveň byli koronavirem nakaženi. Protože takto je možná třeba bojovat s největší koronaspjatou hrozbou, kterou je její neuvěřitelné PR, jež vytváří paniku a strach. A z politiků ještě větší hajzly.

Zároveň může být odpověď na důvody zmírnění nákazy v našich zemích velmi prozaická a podobná předchozím virózám. Do Česka dorazilo jaro. Veselme se, radujme se. A možná si ještě chvilku nechejme ty náhubky, protože bez těch věčně kyselých xichtů vypadá naše společnost přeci jenom sympatičtěji.