Fahrplan

Zpočátku jsme se potkávali každý den. Teď třikrát týdně. Vždy ve dvě hodiny. Protože v Japonsku je o osm hodin víc, v Thajsku o šest. V USA a v Chile o pět méně. K tomu Argentina, Itálie, Švýcarsko, Německo. Povídáme si o tom, jak zachránit mezinárodní organizaci s vice než stoletou tradicí a partnerskými základnami v šedesáti zemích. Tu českou jsem pomáhal téměř před třiceti lety zakládat.

A všichni tak nějak víme, že až půjde do tuhého, silní zůstanou, chytří se nějak prosmýknou a slabí či nepřipravení budou muset zamrznout nebo skončit. V kakofonní debatě ethosem řízených lidí, kteří si každý myslí, že mají pravdu, ale nejsou ochotní spolu příliš nesouhlasit, protože to se ve slušných společnostech nenosí. Nesouhlas zazní jen ve chvílích, kdy kdosi řekne cosi zdánlivě neetického, byť třeba sarkasticky.

Je zvláštní řídit debatu, když více méně víte, k čemu je třeba dospět, ale diskutující se neustále otáčejí kolem vlastních perspektiv. Jež se navzájem významně liší. A rozkládají se na dlouhé ose začínající koncepčními teoretickými scénáři a končící detailním rozborem nedůežitých jednotlivostí. Dle toho, jak který mozek funguje, se každý drží toho, čemu si myslí, že rozumí. Pouze zčásti jde o intuitivní vyhýbání se tématu, které je natolik obšírné, seriózní a nepředvídatelné. Částečně stále ještě o denial, neschopnost uchopit, co před námi stojí. Že se možná snažíme zachránit nezachránitelné.

Ukládám si sem, protože jsem zvědav, jak dopadne. Vlastně píšu budoucímu sobě a tak nějak se těším, až si třeba za rok přečtu.