Chytrolíni

Zamysleli jsme se, proč už se u nás už vůbec nemluví o chytré karanténě. Shodli jsme se, že je to proto, že tato vláda nemá kapacitu cokoli chytrého vymyslet, natož realizovat. A že kdokoli soudný by této vládě nesvěřil více informací, než je nezbytně nutné. Na chytré si holt musíme počkat, než půjde Bureš do důchodu.

Marketéři

V nákupní zóně v Ústí je obrovský billboard s českou vlajkou a nápisem nabádajícím k tomu, abychom v Česku měli více českých potravin namísto evropského šuntu. Podepsáni Pitomiovci. Nepochybně vyvolá rozmanité reakce, od žádné po hlasité souhlasné chrochtání. Mě úplně první napadlo „Proč?“

Nesmyslnost volání po národní potravinové soběstačnosti chytrým vysvětlovat netřeba a hloupí si beztak říct nedají. Argument je to ale pro čecháčky vlastně skvělý. Zní hrdě a odpovědně. Navíc je založený na u naších politiků oblíbené dichotomii my-oni, kde my jsme ti skvělí a nedoceňovaní a oni verbež. Ingroups a outgroups. Robbers Cave v praxi. Politický marketing ČR anno 2020, který postupně vymýtil inteligentní debatu a míří na elementární emoce.

Není samozřejmě jen u nás, protože marketingoví inženýři všude na světě si dávno spočítali, že programová prohlášení nikoho nezajímají, že o tom, kdo bude sát státní rozpočet v dalším volebním období rozhodují čisté emoce.

A tak hrají Pitomiovci nácka, protože deset procet nácků se najde v každé zemi a to stačí. Komančové zas marketují staré dobré časy, protože komu by se nestýskalo po dobách nesmrtelného mládí, když navíc vzpomínky na skvělé osobní prožitky a léta tovaryšská dávno přebily vnímání společenského a politického marasmu. Část komančské základny asi stále věří v přerozdělování kapitálu a diktaturu proletariátu, ale většinově se zas jedná o marketingový projekt pro jiných deset procent. A do toho strana nejsilnější, jejímž jediným programem je podpora podnikání svého psychopatického šéfa se svým neoficiálním ministerstvem propagandy.

Cílem politického marketingu je zároveň demotivovat část národa, aby k volbám vůbec chodila, zejména mladší ročníky a obyvatelé větších měst totiž mají tendenci zpytovat proud nesmyslů, který na nás političtí marketéři všemožně chrlí. Třeba billboardy s vlajkou a hloupým nápisem, který má působit přesně pouze jako reklama. Několikrát uvidíte, pak přijde povědomé a tím pádem i věrohodné. No nekupte to, když je to tak levné.

Namísto Hrabala žijeme v Idiokracii, která dle některých předpovědí měla nastat až za pět set let.

Tunel

Přestal jsem sledovat české zprávy a je mi nějak lépe. A co na tom, že bez čvachtání v českém rybníku dochází i inspirace ke krmení tohoto blogu. Kovidovou dobu jsem alespoň využil ke studiu světové literatury na Harvardu, který byl najednou zdarměji, a k doplnění knihovny o tituly, jež by v regálu žádného teplického intelektuála neměly chybět. A k doplnění filmotéky, jež by na hard disku žádného… a tak dále. Přelouskat knihu týdně, aniž bych v jednom měsíci četl dvakrát týž jazyk. OCD se holt projevuje různě.

Dost výzev zůstalo, jedna mi třeba leží na stole a opakovaně mě popouzí ke zdolání. Možná test lenosti, snad zkouška trpělivosti a schopnosti dotáhnout intelektuální miniprojekt do konce. Vražedná mystérie v jazyce, ve kterém jsem dosud nanejvýš přečetl jídelní lístek, a to nikoli zcela bez pomoci. Stopětapadesát stran jako hrubá náplast na pytel intelektuální stagnace. Do videnia v pekle, priatelia.

O ovcích

Senátorská volba skončila nikoli nečekaně vítězstvím chlapíka, který si natolik nevěří, že si před jméno píše Bc. Asi právě proto. Nevýrazný, neznámý, ale holt z piety za jeho dlouholetého ochranitele, jemuž se díky Číňanům posmrtně dostává téměř mučednické aury.

Anebo jinak. O poraženém protikandidátovi ve druhém kole se totiž dá říci mnohé, jen ne to, že je nevýrazný a neznámý. Výraznost totiž často vadí a polarizuje. Sám kandidát si samozřejmě nepomáhá tím, že má tendenci chovat se pedantsky (aka profesorsky) a nejen mnohými absolventy svého středoškolského ústavu (aka GT) je vnímán coby arogantní chlapík. Který navíc dokázal opakovaně polarizovat, když poslal do patřičných míst vox populi, an volal pro vyloučení studentky s hidžábem, nebo sundal ze tříd prezidentovy portréty poté, co se hlava státu v rozhlase vyjadřovala jako poslední dlaždič. Tedy jako vždy.

České volby se již dávno netýkají programů a vizí, které vítězové budou naplňovat ve prospěch našeho společného soužití. Rozhodujeme se téměř výhradně na základě momentálních osobních sympatií a antipatií, ať již svou (námi placenou) práci zmíněný bude vykonávat jakkoli. Porovnám-li způsobilost kandidátů k senátorskému džobu, během pikosekundy je jasné, kdo je lépe kvalifikován. Největší kvalifikací k veřejné funkci nicméně nejsou způsobilosti a postoje, ale naopak jejich nedostatek, či přinejmenším neviditelnost. Což koneckonců razí stávající premiér dosazující do čelních politických funkcí osoby nikoli způsobilé, ale primárně loajální.

Spíše než jméno vítěze doplňovacích senátních voleb ve dvaatřicátém okrsku, je zajímavé, co o nás tato volba vypovídá. Druhá nejnižší účast v historii mimo jiné mluví o havlovském čecháčkovství, ve kterém všichni všemu rozumějí, všichni na všechno nadávají, jen aby nemuseli mést před vlastním prahem. Aneb politika není zkorumpovaná, demokracie není finitní, a zajít párkrát do roka s občankou do volební místnosti je minimum, jakým lze přispět. Nejlépe tedy předtím zvážit, kdo z volených má jaké předpokladu k výkonu funkce a nespoléhat při tom na netem se šířící zhovadilosti. Ale to asi budu chtít příliš, dobrá.