Z mytologie

Čtu si o mytologii, opřádající pověstný mnichovský komplex, kterou Jan Tesař vydal v březnu 1989, a přijde mi zajímavé, jak jsou některé jeho postřehy ohledně první republiky nadčasové. Tak si tu pár poznamenám. 

Tam, kde se systém blbokracie (jinak ve světě dosti rozšířený) snoubí s občanskou lhostejností, nemají moderní ideje ani sebemenší vyhlídku. (s. 57)

Citace z textu meziválečného bývalého pražského korespondenta listu Le Temps a pozdějšího zakladatele Le Monde, Hubertra Beuve-Mery: „Ještě vážnějších chyb se dopustilo Československo vůči sobě samému. Kromě pozoruhodných výjimek byl jeho politický personál podprůměrný. Fungování stran, gigantických ekonomicko-politických organizací, které byly naprosto v moci sekretariátů, zabraňovalo jakékoli obnově a omlazení a znechucovalo lidi s nejlepšími úmysly. Rozdělení nejdůležitějších veřejných úřadů mezi tyto strany prohlubovalo sklerózu státu a prohlubovalo parazitismus partajních klientel.“ (s. 79)

O nekritické, iluzorní místy až vlastizrádné předválečné závislosti na Francii: Partnerem ve vztahu k francouzské subretě […] je typický český Kecal, který počítá, co mu to vynese, a když nic, chytře vyhne se. Je to kalkulace nejenom na to, že Francouzi budou umírat za naše zájmy (což už samo o sobě je hnusné), ale dokonce i s tím, že nám obrana přijde levněji, že oni to za nás zaplatí! (s. 84)

[Beneš] nikdy nebyl kritikem české společnosti ani v tom dosti oportunistickém a polovičatém smyslu Masarykově. (Případně se na příběhu Masarykově naučil, že kritik je z národa vylučován, avšak jakmile se naučí vyprávět pohádky dle současného vkusu, stává se uznávaným Prorokem). (s. 105)

Skutečná varování, skutečná kritika je to, co se v Čechách nejméně snáší, neodpouští a bezohledně odstraňuje; a skutečná tragika v Čechách jsou právě osudy těch, kteří si kritiku nedali vymluvit. (s. 118)

Československá vláda […] odprodala ještě před 15. březnem své vojenské „přebytky“, tj. zejména těžké dělostřelectvo a dělostřelecké tabulky, Německu. Nepředpokládám, že motivem by byla sympatie s nacismem. Je to typický projev politického ignorantství a egoismu, českého kapitálu a jeho vládní garnitury. (s. 110)

Citace z monografie o L. Maroldovi od Jany A. Brabcové a jejím divením se nad výběrem národně-sbližovacího tématu Maroldova panaromatu: psychologické pozadí faktu, kdy si národ v okamžiku rozkvětu svého uvědomění a velikého vzepětí sil staví před oči scénu, která varuje svou tragikou, a nevolí ukázku vlastních úspěchů, (by) stálo za hlubší rozbor. (s. 115)

Občanská kultura a úcta ke svobodě se nevytváří ani neměří jednou projeveným stanoviskem, účastí na týdenním národním happeningu ani typicky českým podpisem rezoluce. Občanství je potřebí budovat a pocit svobody šlechtit. Zvlášť důležité je to se zřetelem na evidentní český návyk (…): sklon k řešení zkratkou, k vytváření fasády bez základů, k okamžité jednorázové improvizaci bez svědomité přípravné práce. (s. 129)