Bejrút

Prý šlo o asi 2 750 tun ledku amonného, co se vyrábí třeba i v lovosické chemičce. A krom zemědělského využití je považován za kvalitní trhavinu. Údajně byl ledek zabaven z jakési lodě plovoucí pod moldavskou vlajkou z Gruzie do Mosambiku (MH Rhosus) již před sedmi lety a od té doby skladován v bejrútském přístavu. 2 750 tun by stačilo na 67 500 hektarů pšenice. Tolik v Libanonu určitě nemají. Ani v Mosambiku, který asi nebyl původní konečnou zastávkou. Nakonec kdosi v Libanonu zabavil, hodil do skladu a dle neověřených informací se chystal střelit kamsi do Afriky, dost jistě nikoli k zemědělským účelům. Sedm let volného skladování ekvivalentu tří tisíc tun TNT de facto na okraji silně obydlené centrální části města. 

Celý večer jsem navazoval spojení s různými kamarády, abych se dozvěděl, že jsou v pořádku. I když mají rozmlácené byty. Ráno jsem postupně zjišťoval, na kolik kamarádů, momentálně žijících v Bejrútu, jsem zapomněl. Ti libanonští, co prožili občanskou válku i další výbuchy, byli v šoku, že nic tak mocného ještě Bejrút neviděl. Většina jako by nechápala, že se jim nic nestalo, včetně Berangere, co bydlí kousek nad přístavem s výhledem na moře a která byla v momentě výbuchu zrovna se všemi dětmi doma.

O tom, že Libanonem zmítá politická krize, se vlastně již dávno nemluví, protože politická krize je samotnou podstatou Libanonu, jehož příměří stojí na křehce vrtkavé rovnováze mezi třemi hlavními, nábožensky definovanými skupinami. Nemluví se nicméně ani o tom, že za poslední půlrok zažil Libanon nevídaný ekonomický pád - a že toho ve své novodobé stoleté existenci viděl už hodně. Hranice chudoby se jen za několik měsíců propadla o desítky procentních bodů a mnozí Libanonci, jinak zvyklí se nespoléhat na nic jiného než sami na sebe, zemi opouštějí, protože se v ní nedá žít. Jiní si údajně vzhledem k rostoucí kriminalitě opět pořizují zbraně. Kalašnikov prý stojí 1200 dolarů. A do toho všeho naprosto nezvládnutelná korona, právě proto, že Libanon je permanentní politická krize, kde neplatí elementární pravidla vládnutí. Krom bezbřehé korupce.

A rána v přístavu, kterou bejrútský starosta přirovnal k Hirošimě. Jako by ve chvíli, kdy země doslova sahá na dno vlastní existence, bylo třeba domlátit. Ihned se samozřejmě objevila otázka, kdo že za to může, na níž sice asi existují relativně snadné odpovědi, které ale nelze vyslovovat zcela nahlas. V Libanonu momentálně vládne tzv. úřednická vláda, jíž se tak říká proto, aby se vládní frakce mohli alespoň na nějaké vládě dohodnout. Teď má „úřednickým“premiérem ustanovená komise na kohosi ukázat a ten kdosi se nepochybně bude velmi vehementně a různými prostředky bránit.

Poprvé jsem v Bejrútu byl před jedenácti lety a od té doby asi desetkrát. Soukromě i pracovně, na plážích i několika svatbách. Bejrút mám nejvíce zakódovaný jako město odpočinku, procházek po Corniche, dobrého jídla i setkávání s kamarády. Ve chvílích, kdy je ekonomicky a emocionálně na dně držím palce, ať se brzy zas vzpamatuje, i když to asi bude brutální fuška. Salamtik, yatik al afia, habibi.